Boj o přežití, aneb jak úspěšně překonat Saharu i Sibiř

30. června 2011 v 12:04 | Blacklace




Jak jsem již informovala, s naší milovanou třídou jsme absolvovali dvoudenní výlet. Opravdu vám mohu garantovat, že větší nářez jsem hned po příjezdu na místo nezažila.

Cesta malou cihličkou (vláček červené barvy, jenž na českých železnicích pobývá snad od dob Protektorátu), v počtu 3-4 tříd, to je opravdu zážitek. Nehledě na to, že jsme projížděli takovými stanicemi a vesnicemi, až mě chvílemi napadalo, zdali pak tu ještě nějaké ty zbytky civilizace přebývají :D Například stanice Žireč. Kapitola sama pro sebe :D

Poté, co jsme se horko těžko dostali na jakousi asfaltovou cestu, která nás měla dovést k našemu tábořišti, dostal někdo ženiální nápad, že půjdeme zkratkou. Na tu zkratku dosmrti nezapomenu.
Ze začátku pohodička, jenom trochu strmější svah. Pak se objevila podmáčená půda, lány kopřiv a neprostupná divočina. Kudy teď? Táhli jsme s sebou těžký tašky, někteří spacáky a další blbosti no a řekněme, že jít ten prudký svah nahorů by byla sebevražda, jelikož to příšerně klouzalo :D
Ženiální plán číslo 2 byl ten, že někdo prošlape cestičku a my to nějak projdeme... jenže! Jakmile byla prošlapaná cesta džunglí, kde všude útočily kopřivy, klíšťata (jedno sem chytla), brouci a všudy přítomná havěť, tak se narazilo na jeden hodně prudký svah... Ze začátku to lidi scházeli docela dobře, jenže čím víc jich tou prudkou strání šlo, tím víc kluzký a ušlapaný to bylo. Měla sem dost co dělat, abych nehodila držku. Pár šťastlivců z naší třídy mělo tu čest se elegantně svést a okusit tak jedinečnou přírodní skluzavku. Řekněme, že jim ani trochu nezávidím.

Cesta pokračovala dlouhou, nikde nekončící plání, kde byla opravdu příjemně vysoká tráva a nikde nic. Ale ano, nakonec jsme trefili asfaltovou cestu, po které jsme měli původně jít. Díky bohu už nikdo zkratkou nechtěl jít. Po další půl hodince jsme celí znavení, zpocení a vyčerpaní dolezli do chatiček. Zvenku krásný, uvnitř jako vždycky... děs běs.


Nebudu komentovat molitanový matrace, rozkopaný, poflusaný, špinavý zdi, ani tu havěť tam nebo roztrhaný prostěradla... ne, zdržím se těch chvalozpěvů :D

Celkem hezky jsme si to tam užili. Chtěla jsem bejt vzhůru nonstop, ale všichni mě jaksi zradili, což mi v mém lánu nezabránilo - nakonec jsem stejně spala jenom 2 hodinky :D Ale kdybyste věděli, jaká byla v noci zima! Takovou Sibiř sem snad ještě nikdy nezažila :D Upřímně... už jsem se smiřovala s osudem, že se nedožiju rána, že umrznu, nebo že mě příjde na poslední chvíli zahřát Ollinek :D :D Nic z toho se ovšem nekonalo. Přežila jsem :D

Bylo to opravdu zajímavý, přes hraní tenisu až já nevim po co všechno :D Jo, kopla sem se kolenem do oka a to docela krutě :D Nejlepší z celýho pobytu byla ovšem ztezka odvahy na motivy záhady Blairwitch... malý děti se docela báli, což bylo fajn :D přece jen... to sypání kamínků udělalo svoje :D

Cesta zpátky byl doslovný horor... vážně džungle, ale to tak, že na entou :D V cihličce tentokrát jelo snad 170 lidí, když tam bylo místo k sezení pro asi 53 cestujících :D To byl masakr vám řeknu... :D Ovšem přestup na rychlík nebyl o moc lepší. Celou cestu z Jaroměře do Pardubic sme museli stát, namáčkl se k nám nějakej kolař, takže asi tak 15 lidí stálo v prostoru mezi vagónama. Bez klimatizace, okýnka nebo větrání... To bylo na mrtvici :D

Asi tedy pochopíte moje nadšení, když jsem to přežila a mohla se zahrabat do svý postele :D Ještě teď mě bolí celý tělo, sakra... ale lovu zdar, děcka... příště to bude ještě krutější :D Nehledě na to, že řada mých spolužáků mě děsně zklamala... ale co se dá dělat, nemusim milovat všechny, že :D
 


Komentáře

1 vestec | Web | 13. ledna 2012 v 1:26 | Reagovat

Dobry clanek, hezky blog, podivas se na muj webik?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama