You Know My Pain (part 1)

12. září 2009 v 7:56 | Blacklace |  >Jednorázovky<
Dovedete... dovedete si vůbec představit, jak se člověk cítí, když ztratí milovanou osobu? Ne, je to příliš těžké... Kolik je asi hodin? Jak dlouho tady sedím...? Je mi strašná zima, brečím, je tma a pode mnou taková hloubka. Je tak lehké s tím vším zkoncovat. Skočit dolů a už se nikdy neprobudit. Tak co tady ještě dělám? Na co čekám? Že se snad vrátí? Jak by se mohl vrátit, je mrtvý... Jediné, co mi po něm zůstalo je stříbrný řetízek s destičkou podobné vojenským známkám. Oba jsme měli jednu a tu samou, vyplňenou údaji o sobě. On nikdy netušil, jak moc pro mě znamená... Důvod, proč jsem ze sebe dělal jemnou "panenku", proč jsem s ním spolupracoval na každém projektu, trávil s ním veškerý volný čas...

Byl tolik jiný, než všichni kolem a já se utápěl v těch krásných očí, v jeho dokonalém smíchu, ve vůni jeho parfému. Byl jsem kurva beznadějně zamilovanej. Nemohl jsem tomu věřit, že umřel... že je mrtvej. Nikdy ho neuslyším, jak se směje, když mi Martin provede něco hnusnýho... to jen kvůli němu jsem to všechno vydržel. Vidět ho šťastnýho pro mě bylo to nejdůležitější. Už nikdy ho nebudu moct objímat, když mu bude smutno... dotýkat se jeho hebkých vlasů a kůže.


Proč se sakra zabil, když já jsem ho tolik miloval? Proč jsem mu kurva nebyl schopnej říct, co k němu cítím? Možná jsem to mohl změnit... možná bysme spolu byli šťastní. Mezi prsty jsem křečovitě svíral tu stříbrnou destičku, kterou mi dal. Vždycky jsem se Davea zastával, hájil ho, když něco provedl. Bolelo mě srdce, když se mi svěřoval, že se zamiloval do nějaké dívky. Tak moc jsem si přál, abych směl být na jejím místě. Dotýkat se ho pod oblečením, ochutnat jeho teplé rty. Ale já tuhle možnost nikdy neměl a ani mít nebudu.

Vzpomínám si, jak jsem s ním strávil celý večer, když se právě pohádal se svou přítelkyní a ona se s ním rozešla... byl tak smutný. Chtěl jsem mu být co nejblíž, všechnu jeho bolest vzít pryč a znovu spatřit, jak se na jeho rtech zračí úsměv. Než jsem se vydal do jeho domova, strávil jsem snad dvě hodiny v koupelně. Vím, jaký typ holek Dave miloval... vždycky jsem tajně doufal, že jeho city ke mě náhle zaplanou. Ale to se nikdy nestalo. Měl jsem... asi jsem se měl víc snažit a usilovat o jeho pozornost.

Seděl jsem na chladné zemi, vysoko nad propastí, kterou tvořil fjord. Tak daleko od něj, od jeho domova... od všech přátel a rodiny. Na samém okraji švédska, sledujíc moře, vlny jak se tříští o ostré skály. Tolik mě to láká tam skočit a se vším skončit. Tady na severu byla právě zima, sníh... cítil jsem, jak mě horké slzy pálí na tvářích. Když neskočím teď, určitě tady umrznu, nebo zemřu na podchlazení. Budu zase s Davem...

"Petere!" uslyšel jsem za sebou křik. Prudce jsem se otočil a málem spadl dolů na útesy.
"M-Martine?"
"Tak strašně jsem se o tebe bál, ty moje blondýnko blbá..." přiběhl ke mně a ihned se ocitl na zemi vedle mě. Objímal mě, jeho tvář byla krásně teplá. "Pojď, vezmu tě zpátky domů..." zašeptal.
"N-ne! Já chci zpátky za Davem." zafňukal jsem a po tváři se mi skutálely další slzy.
"Petere, zlato... nebreč a pojď se mnou." zkusil to opatrně, ale já na něj začal křičet, že skočím dolů. "Petere život nekončí v jednom okamžiku... vím že Dave pro tebe znmenal mnohem víc, ale mě na tobě záleží, neunesl bych, kdybys odešel i ty..." zoufale se na mě podíval.
"Ne, nech mě..." řekl jsem skrz slzy a vytrhl se mu ze sevření. Jen tak tak mě stihl chytit... mohl jsem tam spadnout.

"Petere nenechám tě to udělat, vztekej se jak chceš. Mám tě rád, ale nedovolím ti to." Vzal mě hrubě za loket a táhl mě pryč od pobřeží. Všiml jsem si, že nedaleko měl zaparkovaný auto, který dostal od rodičů ke svým narozeninám. Sakra, vždyť je to sem skoro přes celý Švédsko, jak mě mohl kurva tak rychle najít? Strašně sem se vztekal a snažil se Martinovi za každou cenu vytrhnout. Kopal jsem do něj a myslím že sem ho i párkrát kousnul.

Násilím mě nacpal do auta a zamkl dveře z mojí strany. Za pár vteřin se objevil na místě řidiče, sundal si bundu a dal mi ji. Shodil jsem ji ze sebe, dívajíc se úplně někam mimo.
"Petere přestaň mě štvát, jsi úplně promrzlej!" řekl naštvaně a já si přitáhl nohy blíž k tělu. "No tak princezno... kvůli mně, prosím." hladil mě ve vlasech a zanedlouho poté mě znovu zabalil do svojí bundy. Věděl moc dobře, že to oslovení "princezno" mě dovedlo udolat. Občas mi tak někdo z kluků řekl, většinou když něco provedli a chtěli se omluvit... Já nevím, kdo to vymyslel, aby mi říkali princezno, ale zabíralo to na mě. Pořád jsem trucoval, byl jsem naštvanej, že mě nenechal skočit dolů... za celou tu dobu jsem se na něj ani jednou nepodíval.

Opřel jsem si hlavu o sedadlo a díval se ven z okýnka. Ještě pořád jsem brečel a cítil se strašně. Měl jsem skočit dolů... Martin se na mě dlouho upřeně díval, nechápu proč. Líbí se mu snad, že nade mnou vyhrál? Že mě zachránil a teď může sledovat, jak sem úplně zlomenej a sesypanej? Za nedlouho ale konečně nahodil motor a najel na dálnici. Jeli jsme dost dlouho, mám pocit že něco okolo šesti hodin... byli jsme dost daleko od místa našich bytů. Martin musel několikrát zastavit na benzince, aby doplnil nádrž. Nechal mě si lehnout na zadní sedadla a zůstal tam u mě. Byl už dost unavenej a venku byla ještě tma, tak se rozhodl, že bude lepší se trochu vyspat a zastavil na jednom z odpočívadel u benzinky.
"Přinesl jsem ti tvoje oblíbený capuccino." usmál se a pomohl se mi posadit. Byl jsem strašně unavenej a Martin taky... vypil strašný množství kafe, ale stejně mu hlava padala dolů. Sklopil přední sedadlo blíž k palubní desce a sedl si na zem, aby mi mohl být blízko. Jen tam seděl a sledoval mě, jak tam ležím, přikrytý jeho bundou...

"Je ti ještě zima?" optal se po chvilce starostlivě. Nepatrně jsem přikývl. Martin vyšel z auta a odemkl kufr... něco z něj vzal, ale byl jsem příliš unavený, než abych zkoumal, co to bylo. Vrátil se pak ke mně, v rukou nesl bílou deku a polštář. Zachumlal mě do ní a pod hlavu mi dal polštář.

"Proč to děláš?" zeptal jsem se po nekonečné době mlčení.
"Proč... proč dělám co?"
"Ty víš moc dobře. Proč jsi mě zachránil?"
"Protože mi na tobě záleží princezno." pohladil mě po vlasech a já přivřel oči. Jeho jemná ruka ulpívala v mých plavých vlasech, cítil jsem, jak mě to pomalu uklidňuje. Martin nakonec vytuhnul dřív než já, ale chudák usnul opřený o dveře auta, budou ho bolet záda a krk. Opatrně jsem přelezl na sedadlo vepředu a jemně se snažil Martina dostat nahorů, abych ho dal na měkoučkou sedačku. Nakonec se mi to povedlo, odhrnul jsem mu černé vlasy z tváře a sledoval ho, jak spí. Možná měl pravdu... život nekončí v jediném okamžiku. Dal jsem mu deku, kterou mě předtím přikryl a dlouho ho sledoval, jak sladce spinká. Nakonec al únava udolala i mě...

Sklopil jsem si sedačku dolů a než jsem usnul, přemýšlel jsem nad sebou a svým chováním... ještě pořád mi nedocházelo, že nebýt Martina, teď už bych tady nebyl. Pak už jsem jen zavřel oči a poslední myšlenky mi ukradl spánek. Ovšem ani on mi nepřinesl kýžený odpočinek. Pořád jsem se budil s hrozným pocitem a ujišťoval se, že Martin je tady pořád se mnou. Hlavou se mi honily samý noční můry, měl jsem strach.

Když jsem se probudil naposled, Martin už byl vzhůru, seděl na zadním sedadle a já měl hlavu asi tak v úrovni jeho břicha. Byl loktem opřený o moje sedadlo, který sem si sklopil a hladil mě ve vlasech.
"Dobrý ráno princezno..." zašeptal s úsměvem. "Je ti už líp?" zeptal se starostlivě.
"Je mi mizerně..." připustil jsem a všiml si, že mám na sobě tu bílou deku, kterou jsem předtím dal Martinovi.
"Za hodinu budem ve Stockholmu, slibuju..." pohladil mě a pak někam odešel. Vrátil se asi za deset minut s kafem a ještě něčím, co schovával v tašce. Byl jsem úplně mrtvej a navíc v děsný depresi, protože mi začínalo docházet, že Dave je skutečně mrtvej... Vytáhl sem si sedadlo zpátky do normální polohy a přitáhl si nohy k tělu. Venku už pomalu svítalo, slunce se odráželo od bílého sněhu všude kolem. Martin si sedl na místo řidiče a podal mi kelímek s kávou.

Těšil jsem se, až budu zpátky doma, i když myslím, že Martin mě teď samotnýho nenechá. Za celou tu hodinu, co jsme jeli po silnici jsme toho moc nenamluvili... Martin se sice snažil, ale mě bylo příliš špatně na to, abych mohl své myšlenky jakkoliv rozptýlit. Přesně podle mého očekávání jsme se dostali k Martinovu bytu, nikoliv k mému. Možná že se oprávněně bál, že si něco udělám, ale... copak jsem jenom nějaká věc, se kterou se může takhle manipulovat?

Seděl jsem jako přikovaný, dokud se dveře z mojí strany neotevřely. Martin ke mně natáhl ruku, aby mi pomohl... myslí si snad, že sem holka? Docela mě to urazilo, ale zas vím, že to nemyslel špatně, jenom... kdyby mě nechal napokoji, ani jeden z nás by se takhle nemusel trápit.
Martin mě vzal do svýho pokoje polepenýho plakáty a s kytarami poházenými všude, kam jste se podívali. Nechal mě se posadit do jeho měkoučký postele a tak zvláštně se na mě podíval.
"Kde je sprcha víš, princezno... chovej se jako doma." usmál se na mě a jeho ruka na pár momentů pohladila moji tvář. "Zavolám Ericovi, že jsi v pořádku, měl o tebe děsnej strach." odešel pryč z ložnice a nechal mě osamotě.

Cestou do koupelny jsem se svlékl... bylo mi jedno, jestli mě někdo uvidí, nebo ne. Všechno mi bylo jedno. Dvře jsem nechal otevřený a zapadl do sprchovýho koutu. Kdybych neudělal tolik chyb, nemuselo to dopadnout takhle... Na moje tělo dopadaly kapky vody a já si přál u sebe mít někoho, kdo by mě schoval ve svém objetí a už mě nikdy nepustil. Dal bych všechno za to, aby tady se mnou mohl být Dave. Tolik bych si přál se ho smět dotýkat pod proudem tekoucí vody a smět ochutnat jeho rty.

Nevím už jak dlouho jsem tam vydržel... jako kdyby snad voda mohla odnést pryč mou bolest. Z poličky jsem si vzal ručník a jen si ho nedbale uvázal kolem pasu. Slyšel jsem Martina, jak s někým mluví po telefonu, asi s Ericem, nevím. Učesal jsem si mokrý vlasy a šel najít toho svýho zachránce. Ani nevím proč... jen jsem si s ním chtěl povídat, jako dřív. Byl v kuchyni, seděl na lince a nohama houpal ve vzduchu... vždycky se choval jako malej kluk. Přišel jsem až těsně k němu, mezi tím, co se pořád s někým bavil. Stoupl jsem si mezi jeho nohy a objal ho kolem pasu. Jen jsem ho chtěl obejmout, vědět, že je tady... Položil jsem hlavu na jeho hrudník a slyšel, jak mu bije srdce. Byl jsem ještě trochu mokrý ze sprchy, ale on okolo mě i tak obmotal svoji ruku.
"Hele Ericu... Peter je v pohodě, je tady teď se mnou.... Jo, uvidíme se... dobře, přijď..... Uhm, okay, tak pa." usmál se a položil mobil vedle sebe. "Tak copak princezno?" pohladil mě po zádech a něžně mě obejmul.
"Je mi smutno..." zamumlal jsem a těsněji se k němu natiskl. Martin opatrně slezl dolů z linky a vzal mě do náruče.
"Pamatuješ si ještě, jak jsme se spolu dřív dívali na filmy a u toho po sobě házeli popcornem?" zasmál se a bez přestání se mi díval do očí.
"Na to nikdy nezapomenu..." dal jsem ruce kolme jeho krku a hrál si se stříbrným řetízkem, který ode mě dostal k Vánocům. "Víš co, dlouho jsem neviděl Asterixe a Obelixe... ty moc dobře víš, jak je mám rád." uculil jsem se a on se rozesmál.
"Tak dobře... najdu ty filmy a popcorn... a ty se zatím oblékni." donesl mě v náručí až do ložnice s tím, že si můžu půjčit cokoliv z jeho oblečení.

Prohrabal jsem mu skříně... měl tam schovaný vážně hezký kousky oblečení. Nakonec jsem si vzal to, o čem jsem předpokládal, že nenosí... myslím že jsem na Martinovy vživotě minisukni neviděl, ale já ji nosil strašně rád. Měl tam i síťovaný tričko, trochu víc roztrhaný... Prohrábl jsem mu i prádelník, kde měl spodní prádlo. No co, prostě si to jenom půjčim. S úšklebkem na rtech jsem se tam prohraboval a... Cože?! Martin nosí tanga? Myslel jsem, že jedinej ze skupiny, kdo je nosí jsem já... Nakonec jsem si je na sebe ale vzal, cítil jsem se v nich dobře. Slyšel jsem, jak se Martin prohrabuje ve stojanu s filmama, takže jsem nespěchal a zašel ještě do koupelny se trochu učesat a nalíčit. Nevím, proč mi na tom zrovna teď záleželo, ale chtěl jsem vypadat hezky. Tak hezky, abych si zasloužil to oslovení "princezna" od někoho, jako je Martin.

Vrátil jsem se do obýváku, kde už byl Martin i s velkou mísou popcornu. Rozložil pohovku tak, aby se na ní daly dělat blbosti a když mě zpozoroval, dost překvapeně se na mě díval.
"Oh bože..." uteklo mu ze rtů. "Sluší ti to princezno... jsi tak..." zarazil se a nervózně se usmál. Přešel jsem jeho poznámku o tom, jak asi vypadám a sedl si vedle něj. Film v DVD byl teprve na začátku, tolik jsem měl rád kreslenýho Asterixe, vyrůstal jsem na těhle filmech a komixech. Natáhl jsem se do mísy pro popcorn a moje ruka se střetla s Martinovou... vzhlédl jsem do jeho očí a usmál se. Cítil jsem se v jeho přítomnosti o tolik líp...

Zrovna jsem se chtěl Martina na něco zeptat, když v tom se ozval zvuk zvonku. "To bude Eric, říkal že tě musí vidět... Nevadí?" omluvně se na mě podíval a já souhlasil. Jo, zas to budou ty starý Crash... vlastně nebudou, David je pryč...
"Sakra chlape, tys mi dal..." řekl Eric a z vlasů mu kapala voda.
"Zapomněl jsi vytáhnout v myčce okýnka?" zeptal jsem se, protože byl mokrej od hlavy k patě.
"No, skoro..." zasmál se a sundal ze sebe boty s bundou, aby si mohl sednou k nám na pohovku. Sedl jsem si ke kraji a Eric k druhýmu, tak, aby si mezi nás mohl sednout Martin, kterej taky dostanej nejdůležitější poselství - držet popcorn.

Pohovka sice nebyl tak malá, ale já toho stejně zneužil a jednou rukou Martina objal zezadu kolem pasu, abych se mu mohl opřít o rameno a přitulit se k němu. On mi objetí opětoval, viděl jsem úsměv na jeho rtech.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama