UnderWorld (part two)

12. září 2009 v 7:39 | Blacklace |  >Jednorázovky<
"Díky." ozvalo se tiché zašeptání z úst mého bratra. Nevěděl jsem, proč mi ještě před pár minutami tolik záleželo na tom, aby zase žil. Vždyť je to tak šílený riziko, když je naživu. Stačí, aby ho někdo objevil a jsem nahranej... ovšem s mocí, kterou teď disponuju se to tak docela říct nedá. Jenže co teď s ním? Zpátky do vězení? Najednou se mi nechtělo ho nechávat v tý temný místnosti...
"Můžeš chodit?" zeptal jsem se, když se Quinn pokoušel stát na nohách, který se mu okamžitě podlomily.
"Všechno se mi motá." zamumlal a opřel se do mojí náruče.


S povzdechem jsem ho vzal do náruče a nesl ho do nejvyších věží hradu, kde jsem měl svoje osobní komnaty, kam jsem nedovolil nikomu chodit. S těží jsem za sebou zavřel dveře a zamknul. Ne že by byl můj bratr tak těžkej, ale byla to celkem honička ho neupustit a zamknout. Ještě pořád jsme byli oba od krve... Já mnohem víc než on. Snad poprvé v životě mi to přišlo odporný a já ze sebe chtěl tu krev za každou cenu dostat...

Opatrně jsem ho položil do svý postele a vzal pouta, abych měl jistotu. Nepotřebuju, aby mi utekl... Připoutal jsem ho ke kovový pelesti postele a sledoval ho. Vypadal vyčerpaně a unaveně, hlava mu padala dolů, jen s těží udržel oči otevřené. V černých hedvábných prostěradlech vypadal jako by přišel z nebe... No vždyť víte... jako anděl. Měl tak světlou pokožku a blonďaté vlasy. Temně rudá zaschlá krev ostře kontrastovala se zdánlivou čistotou jeho těla... Posadil jsem se vedle něj a tiše ho pozoroval... Možná jsem se neměl nechat unášet touhou po moci a málem ho zabít. Svým způsobem jsem se vážně bál, když byl Quinn mrtvej. A teď bych se asi měl snažit, aby se z toho dostal...

Přikryl jsem ho sametovou peřinou, když jsem si všiml, jak se chvěje zimou. Možná bych mu měl sundat ty pouta... Teď by stejně nemohl utéct. Chvíli jsem nad tím přemýšlel, ale pak jsem je stejně odemknul. Jeho hnědé oči se na mě vděčně podívaly, ale v zápětí se zase zavřely. Přitáhl jsem mu deku až ke krku a odešel ze svojí ložnice pryč. Zamkl jsem za sebou a vydal se najít svýho doktora... No vlastně on teď asi bude stejně spát, takže... Změnil jsem směr a odbočil do kuchyně a vzal dotamtud nějaký jídlo a pití. Pak jsem ještě našel lékarničku a spletitými chodbami se vracel zpátky do svý ložnice.

Když jsem odemkl, Quinn pořád ležel na stejným místě, jak jsem ho nechal. Zamkl jsem za sebou a položil tác s jídlem na stůl. S lékárničkou v ruce jsem si k němu sedl a smyl jsem krev z jeho kůže desinfekcí... Jsem strašnej estet a nesnáším, když je něco špinavý. Konečky prstů jsem přejel po hebké kůži na jeho krku. Překvapilo mě, když se vzbudil a vyděšeně na mě koukal.
"N-neubližuj mi..." zakňučel a pomalu se ode mě odtahoval.
"Neboj se, nic ti neudělám..." řekl jsem klidně a vzal ze stolu tác s jídlem. Počkal jsem, dokud se Quinn neposadí, abych mu mohl dát ten tác na klín. Viděl jsem, jak zaváhal... možná ho napadlo, že to je otrávený.

"Hele já vím že jsem nebyl dobrej brácha... A taky vím, že sis toho hodně vytrpěl, ale když... když jsem tě viděl mrtvýho, tak... nemohl jsem to tak nechat. Za všechno se ti omlouvám." COŽE?! Kde se tady sakra vzaly tyhle slova? Jak jako že mi to je líto? Kolik lidí jsem už vlastnoručně zabil a líto mi to nebylo? A najednou se omlouvám za to, že jsem mu ubližoval...
"Nevěřím ti." řekl tiše a upřeně se na mě díval.

Shit, zapomněl jsem že ovládá telepatii toho typu, že dokáže přečíst myšlenky... Vždycky toho zneužívá.
"No dobře, zas tolik líto mi to není." připustil jsem.
"Tak proč jsi mě zachraňoval?"
"Já nevím, neptej se mě!" vyjel jsem po něm najednou a až nepřiměřeně křičel.
"Rozhodil tě snad fakt, že tě miluju?" pořád byl tak ledově klidný... a tím mě vytáčel do nepříčetnosti. Vždycky když se takhle choval, nutil mě tím zuřit ještě víc a já mu pak většinou ubližoval.
"Ty mě nemiluješ..." zkusil jsem na něj jít jeho metodou a úplně se uklidnil.
"To si myslíš ty."
"Nemůžeš mě milovat, chápeš? Jak dlouho jsem tě kurva držel ve vězení a ubližoval ti?"
"Víc jak pět let." odpověděl tiše a střetl se pohledem s tím mým.
"Vidíš, nemůžeš mě milovat."
"Lidé tomu říkají Stockholmský syndrom..." opáčil docela klidně.
"No a?"
"Stockohlmský syndrom je to, když se oběť zastává nebo se zamiluje do člověka, který mu dlouhodobě ubližoval..."

Neměl jsem mu na to co říct, ale ještě pořád jsem nevěřil tomu, že mě miluje. Je to jenom jeho chabej výmysl k tomu, abych ho nezavřel zpátky do toho vězení. Nebo nechce, abych znovu ochutnal tu sladkou krev, která mu koluje v žilách... Ale vlastně on musí být zamilovaný... Nevěřili byste, kolik věcí se dá poznat už jen z toho, jak chutná krev upíra. A můj bratr byl do někoho zamilovaný... a taky byl panic.
"Často jsi chodil za vězni... proč jsi nikdy nešel za mnou?"
"Chodil jsem za tebou." upozornil jsem ho, ačkoliv jsem věděl, kam tím míří.
"Ne, já myslel, proč jsi po mě nikdy nechtěl, abych se s tebou miloval." z jeho úst ta slova vyzněla tak zvláštně... Skoro jako by se k němu ani nehodila, jako kdyby je nemohl znát.
"Jsi můj bratr, nemůžu s tebou spát."
"A kdo řekl, že nemůžeš?"
"Je na to zákon!"
"Sám zákony nedodržuješ, tak co se s tím najednou oháníš?"
"Prostě mě nemiluješ a nebudeš se mnou spát... tečka!"
"To uvidíme bratříčku." řekl s úsměvem a vrhnul se po mě jako kočka po myši.

Povalil mě pod sebe do měkké postele a ruce mi hbitě připoutal k pelesti postele. Kurva, měl jsem ho nechat chcípnout! Čekal jsem, až mě Quinn zabije, ale k ničemu takovýmu se neměl.
"Sám moc dobře víš, že jsi mě zbavil veškerý mojí moci... Vlastně kdybys chtěl, tak ty pouta můžeš roztrhnout... Ale nekaz mi radost." pošeptal a olíznul krev z mého krku. Na chvíli jsem se uklidnil a nechal ho, aby si dělal, co chce... Nemůže mi ublížit, maximálně mě přefikne a to by mi stejně nevadilo.
"Tak co ty děvko, kolik kluků jsi už stihl ošukat, hm?" zavrněl mi do ucha a zlobivě mě kousnul. Tohle se mi víc než líbilo... Jeho povýšený chování, ačkoliv věděl, že bych ho dokázal tak jednoduše zabít.
"Určitě víc než ty." odpověděl jsem úplně klidně, protože jsem věděl, že on ještě s nikým nespal.
"Mě bude stačit, když ošukám tebe, Williame." zašeptal se sladkým úsměvem a rty přitiskl k těm mým.

Nikdy jsem nikomu nedovolil, aby mě líbal... byla to zásada, nechtěl jsem si nikoho blíž připouštět k tělu, než bylo nutné. Bál jsem se odhalit jakoukoliv část sebe samotného. Měl jsem strach, že jakýkoliv bližší a důvěryhodnější kontakt s kýmkoliv dalším by mě mohl oslabit... že by mi ten člověk ublížil a zničil mě. A stejně tomu bylo i teď... Quinn si musel všimnout, že vůbec nespolupracuju a jeho polibek mi není ani trochu příjemný. Uvědomil jsem si, že teď vlastně mám všechny jeho schopnosti... možná bych se je měl naučit ovládat. Zkusil jsem se soustředit na to, co si ten blonďatej parchant myslí, když mě líbá na krku...

Sice jsem k ničemu nedospěl, ani jsem nic neuslyšel, ale na tom nezáleželo... Aspoň ne v tuhle chvíli, kdy jsem měl plnou hlavu svého bratra. Kde se sakra naučil takhle úžasně líbat? Přivřel jsem oči, když zoubky jemně stiskl kůži na krční tepně. Věděl moc dobře, že by mi mohl ublížit, ale neudělal to. Když se mě znovu pokoušel líbat na rty, tak jsem se mu nějak nebránil a nechal ho jazykem prokloznout do mojí pusy. Mmmh, kdybych nebyl spoutanej, tak bych si ho k sobě ještě přitáhnul. On si byl moc dobře vědomej toho, jak zatraceně dobrej v tomhle je...

Skoro jsem si ani nevšiml toho, jak mě pomalu svléká... teprve až když chladný vzduch ovanul moje tělo a já se zachvěl náhlou ztrátou tepla. Stačil mi jen jeden jediný pohled do jeho očí a bylo mi jasný, že to myslel vážně s tím, že mě dneska ošuká. Už i on byl skoro nahý, ale otálel s tím se přede mnou vysvléknout úplně...
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama