My Crazy Angel 6.

7. září 2009 v 18:44 | Blacklace |  My Crazy Angel
Jeho otázka mi zněla v hlavě... Měl bych mu to říct, co jsem viděl? Co když to chce vědět jenom proto, že to má nařízený jako pracovní povinost? Přál bych si snad, aby ho to zajímalo i jinak? Aby to nebylo jenom z pracovních důvodů, ale aby v tom bylo i něco osobnějšího? I kdybych mu to řekl... co by se změnilo? Převezli by mě do psychyiatrické léčebny? Dali by mi léky proti halucinacím? Co kdyby mě nechali vyšetřit psychologem, jestli nemám schyzofrenii nebo jinou psychickou poruchu?

Způsob, kterým se na mě Mat díval mi ale dodával určitý druh důvěry a jistoty. Párkrát jsem naprázdno otevřel pusu, netušil jsem, co bych mu o tom měl říkat.
"Vlastně... já už si ani nevzpomínám." slyšel jsem sám sebe, jak odopovídám na jeho otázku.
"Nebudu tě nutit, abys mi to řekl..." musel prokouknout moji lež, není zat tak hloupej, aby si toho nevšiml. Jenže stejně mě pořád trochu žralo vědomí, že studoval (a ještě stále studuje) psychologii. Přece jenom jsem k němu neměl takovou důvěru, jako kdyby to byl úplně obyčejnej kluk... ale proč sakra? Měl jsem snad strach, že by se mohl zapříčinit o to, abych skončil ve cvokárně?

"Už se tím netrap Williame..." usmál se na mě povzbudivě.
"Jenže..." zasekl jsem se a podíval se mu do očí. Čekal, jestli se odvážím mu něco říct, nebo ne... Nakonec jsem nad tím mávnul rukou, jako znamení, že na tom už nezáleží. Ale Matovi to zřejmě nedalo a posunul se blíž ke mně... položil svoji jemnou ruku na tu moji. Najednou se mi jeho oči zdály mnohem krásnější, něž kdy před tím. Sledoval jsem, jak se ke mně pomalu naklání...
"Poslouchám tě..." pošeptal tichounce, že to bylo sotva slyšitelné. Jeho obličej byl blízko toho mého, cítil jsem teplo sálající z jeho tváře...
"Já... viděl jsem postavy, všude byla krev... na mých rukou, na oblečení, na zdech. Všechno bylo rozbité, špinavé..." po tvářích se mi kutálely slzy... ty vzpomínky byly jako živý. "Už nechci znovu." zašeptal jsem zlomeně.
"Šššš, neboj se..." zamumlal tichounce a objal mě kolem pasu.

Jako malý dítě jsem ruce obmotal okolo jeho krku a nechal se od něj utěšovat. Připadal jsem si provinile, že se chovám jako přecitlivělá holka a brečím mu na rameni. Mat pro to určitě měl pochopení... byl na podobný věci přece zvyklý, dělal si tu praxi. Nevím sice jak dlouho, ale jestli se chce prosadit v psychologii, potřeboval by soukromou praxi minimálně na pár let.

Opatrně jsem si položil hlavu na jeho rameno a zavřel oči. Jeho vlasy mě jemně lechtaly na tváři... krásně voněly, stejně jako jeho parfém. Cítil jsem se v bezpečí, když mě objímal a prsty lehounce přejížděl po mých zádech.
"Už se to nebude opakovat, slibuju..." pošeptal mi.

Nechal mě ve svém objetí snad nekonečnou dobu, nevadilo mu to... pořád jsem se nemohl nabažit toho pocitu, že mě někdo objímá, že jsem někomu po tak dlouhé době tolik blízko. Připadalo mi to zvláštní, už dlouhou dobu jsem neměl žádný fyzický kontakt... a nemyslím tím jenom doteky. Ale možná bych svého aktuálního stavu mohl zneužívat častěji. Jenže je tu jeden zásadní problém. Nejsem žádnej zasranej teplouš, chci holku sakra!


Raději jsem se od Mata odtáhnul... stejně jsem se ho dotýkal déle, než by se na pouhé přátele slušelo. Připadal jsem si provinile. Úplně jsem před ním vyměknul.
"Díky..." zamumlal jsem a dlaněmi si setřel mokré stopy po slzách.
"Hele, jestli ti můžu nějak pomoct, bude to to nejmenší, co bych pro tebe mohl udělat... Stačí jenom říct."
"Já vím... jen doufám že to bude co nejdřív za mnou." sklopil jsem hlavu a nervózně si pohrával s jedním z náramků na svém zápěstí. Už jsem si jenom matně vzpomínal, od koho byl.
"Kdyby jsi chtěl, můžeš se léčit pomocí terapie ve skupince dalších lidí... někdy to je lepší."
"Ne, nevycházím s lidmi dobře..."
"Okay, takže po dobu co tady budeš se ti budu věnovat já a pak ještě jeden kluk v mým věku, taky si tady dělá praxi... Dneska si vezmu noční, zítra tu s tebou nebudu..."

Jenom jsem kývnul hlavou na znamení, že vím, co mi říká... Moc se mi nelíbilo, že bych si měl k tělu pustit i někoho jinýho. Co se týče nových známostí, jsem celkem nedůvěřivý... Drogové prostředí, ve kterém jsem řadu měsíců žil, mě vychovalo podle svého tvrdého řádu.
"Jak se ten kluk jmenuje?"
"Ewww moment, musím se podívat... ještě jsem ani neměl možnost se s ním seznámit." omluvně se na mě usmál a zalovil v kapse riflové bundy, kde pravděpodobně hledal to jméno.
"Jo, už to mám... jmenuje se Zteff." (nezabíjejte mě :D)
"No... zajímavý jméno." upřímně znělo jako pro teplouše... ale nechtěl jsem mluvit sprostě. To mě tady čekaj ještě hezký věci...
"Podle toho co mi říkal ředitel, je ten kluk moc sympatickej a šikovnej, proto ho okamžitě vzali..."
"Nic nenamítám." oponoval jsem, protože jeho poznámka spíš zněla, jako by mi vyčítal, že nejsem spokojený.
"Tvářil ses, jako bych ti provedl něco nepěknýho..." připomněl mi.
"To jméno se mi nelíbí, je jako pro te-... chtěl jsem říct, že se mi moc nelíbí."
"Hele... dej tomu volnej průchod, třeba to pak nebude tak zlý." povzbudivě se na mě usmál a úspěšně ignoroval narážku na teplouše.

<><><><><><><><><><>

Seděl jsem v jídelně spolu s Matem a pozorně sledoval dění kolem. Připadal jsem si jako v dobách, kdy jsem chodil na střední školu Jale. Vždycky jsem si sedl do rohu a pobaveně sledoval čilý rozruch všude okolo... Nebylo potřeba ani komentáře, všichni byli jako postavičky z komixu. Roztržitě mávali ručičkama a nožičkama a pořád někam spěchali. Bylo příjemný poslouchat Mata a jeho komentáře k jednotlivým lidem, co procházeli po jídelně. Mat byl vážně ještě v těžký pubertě, protože nikdy jsem snad nepoznal kluka, kterej by se smál takovým hloupostem... Upřímně, jeho dětský smích mi vykouzlil úsměv na tváři. Opravdu mi zvedl náladu, cítil jsem se v jeho přítomnosti skvěle, jako kdybych ho znal snad věky.

Pak se rozevřely skleněné dveře a dovnitř vešel ředitel, v jehož těsném závěsu šel vysoký blonďák... Zbystřil jsem a čekal, co se bude dít. Dokonce i Mat se na chvíli uklidnil. Zavalitá postava ředitele kliniky se pohodlně kolíbala mezi široce rozestoupenými stoly. Každý ztichnul, všichni si začali něco šeptat. Nemyslím ale, že hlavním tématem byl ředitel, kterého tady každý znal. Mnohem větší rozruch budil dlouhovlasý blonďák za ním. Měl kožený kalhoty, upnutější tričko s nápisem Alice Cooper a nechyběly ani náramky, pyramidy, stahováky a obojek... Wow, tenhle sem teda moc nezapadal, co se vzhledu týče, ale od prvního pohledu jsem vytušil, že s tímhle týpkem se bude určitě dát mluvit o spoustě věcí.

Mat do mě po chvilce spiklenecky šťouchnul. "Myslím že jsi právě poznal svýho druhýho opatrovníka."
"Moment... to jako že on je ten novej kluk na praxi?"
"Asi jo, ředitel s sebou na oběd nikoho cizího nikdy nebere. Jenom když chce někoho otestovat, jak by se hodil do týhle kliniky. Něco jako příjmací pohovor. A podle toho, jak se oba tváří, Zteff jednoznačně prošel..."

Pak jsme se oba zase vrátili ke komentování lidí okolo nás. Někdy smích vážně nebyl na místě, ale oba jsme tak trochu zvrácení, takže jsme se smáli stejně. Co na tom? Život se má užívat! Když už jsme chtěli odejít, zastavil nás ředitel. Na tváři měl přátelský úsměv a blonďák za ním se tvářil trochu neutrálně... asi jsem mu způsobil šok, napadlo mě ironicky. Vždycky jsem děsil vzhledem, ale on vypadal přesně na typ chlápka, kterej žije ve společnosti lidí jako jsem já.
"Pane Francisi, Mat vás jistě informoval o tom, že kromě jeho na vás bude z části dohlížet i naše nová posila?"
"Ano..." souhlasil jsem.
"Takže... asi bych vás měl představit... Zteffe, tohle je William Francis, náš pacient a tvůj nový svěřenec. Pane Francisi, tohle je Zteff, váš nový ošetřovatel." no, nemusel to tak vokecávat, trochu jsem se v těch slovech ztrácel, nerad uvažuju.

Stiskl jsem ruku toho blonďáka... překvapilo mě, jak je jemná a hebká. Čekal bych, že kluk jeho typu bude mít ruce mnohem hrubší.
"Můžeme si tykat...?" zeptal se.
"Jasně. Jsem Wil..." pousmál jsem se, vypadal v pohodě...
"Zteff." oplatil mi to a tentokrát mi ruku stisknul trochu jinak... znáte to, typickej chlapskej pozdrav, do toho ženský vidět nemůžou... (by ses divil XDDD)
"A tohle je můj asistent Mat Devine, který dostal do péče pana Francise..." zbytek už nechal na nich... Jak jinak, si hned začaly tykat. Mat vypadal trochu nedůvěřivě, ale Zteff si ho asi získal, protože po pár okamžicích ho ten výraz opustil a on se tvářil uvolněně a mile.
"Tak pánové, jsem potěšen, že jste si padli do oka, ale musím toho ještě hodně zařídit, takže nás omluvte." ředitel vzal Zteffa zase pryč s sebou a já zůstal s Mattem osamotě.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama