My Crazy Angel 2.

7. září 2009 v 18:41 | Blacklace |  My Crazy Angel
Pomalu ubíhaly dny, kdy jsem uvažoval sám nad sebou a poslouchal ty dva rozporuplné hlasy v mojí hlavě. Měl jsem pocit, že zešílím... Chtěl jsem se nějakým způsobem osovobodit, ale čím více jsem přemýšlel, tím víc jsem myslel na to, jak jednoduché je vzít si život. Proč tady najednou není nikdo, kdo by mi to zatrhnul? Všem je ukradený, jestli teď umřu nebo ne... Ale uvnitř mě i přes to byl ten malý tichý odpůrce, který mi říkal, ať to nedělám.


Možná jsem si přál někoho, kdo by mi pomohl z tohohle pekla... Starýho kamaráda, přítelkyni. Nechtěl jsem dopadnout jako Kurt Cobain... nechtěl jsem se zabít... I když na druhou stranu by to bylo příjemné vysvobození z této pasti.


Jenom matně jsem si vzpomínal na dny, který jsem trávil s Mandy a byl šťastnej... nic mi tehdy nescházelo. Miloval jsem ji a ona mě. Moc jsem si přál tyhle časy vrátit... ale věděl jsem až příliš dobře, že to je jenom můj naivní sen. Byl jsem samotář, ale nikdy jsem si nechěl připustit, že mi chybí společnost druhých lidí... Jenom jsem sám sebe přesvědčoval, že je nepotřebuju, ačkoliv opak byl pravdou. Jak se ale dostat z toho začarovanýho kruhu?




S hlavou v dlaních jsem seděl na okraji postele, všechno okolo mě se točilo, připadalo mi to, jako kdybych se nezadržitelně řítil k zemi... padal někam daleko, hluboko. Možná že do pekla... do nebe by mě nevzali. Víčka mi těžce klesla dolů, pak už jsem nevnímal nic, jenom mi připadalo, jako bych se vznášel na obláčku. Moje tělo bylo zvláštně lehoučký, byl to příjemnej pocit, něco jako sen... Vznášel jsem se nad Seattlem, nad nějkým domem na okraji města... Nikdy jsem v týhle části nebyl. A pak jsem se najednou ocitl v cizím pokoji. Všude plakáty různých skupin, na posteli pohozená kytara... A na psacím stole seděl kluk, nohama houpal ve vzduchu, výraz v obličeji jasně dával na jevo, co se mu honí hlavou. Smyslně si olizoval rty, v očích sladké ohníčky...


Podíval jsem se směrem, kudy se díval i on... málem jsem nadskočil, když jsem uviděl jak tam stojí kluk zhruba ve stejným věku jako já, černý vlasy, plno tetování a pomalu se svléká. Bože co to mám za sny? Proč se nemůžu probudit? Stál jsem jako přikovanej, když se ten kluk otočil čelem ke mě... Kurvadoprdele, vždyť tohle jsem já! Ježiši... no to snad ne, to se mi vážně jenom zdá. Ten chlápek, co vypadal přesně jako já přišel k tomu mladýmu klukovi, co vypadal maximálně na 17 a normálně ho tam začal líbat...


Sakra, musím jít na odvykačku... tohle není normální, aby se mi zdály takový sny, to fakt ne... Jenže jsem se nemohl probudit. Pořád jsem byl v nějakým zvláštním snu, každou chvíli na jiném místě. Probudil mě až zvláštní pocit a zvuk. Otevřel jsem oči a uviděl nad sebou toho kluka z mýho divnýho snu.
"Jste v pořádku, pane?" ptal se příjemně hlubokým hlasem a ruce měl položené na mých ramenech.
"M-myslím že jo... Co se vlastně dělo, kdo jsi?" ani jsem si neuvědomil, že tomu klukovi tykám... byl jsem příliš mimo na to, abych normálně uvažoval. Vždyť jsem tohohle kluka líbal ve svým snu, co teď dělá tady? Teprve teď mi došlo, jak hloupou otázku jsem měl... vždyť ten kluk na sobě má street workerskou nášivku.
"Jmenuju se Mat Devine, pracuju pro organizaci, která pomáhá lidem, jako jste vy... Byly otevřený dveře, nikdo se neozýval, tak jsem se pro jistotu podíval, jestli je všechno v pořádku. Našel jsem vás tady ležet na zemi..."


Jeho hlas se tak příjemně poslouchal... Nechce se mi ani věřit, že takhle mladej kluk pracuje pro "armádu spásy". Nebo nevím, kam spadají street workeři, ale jsou to lidi, který pomáhaj drogově závyslým a hlavně těm, který jednou na heroinu... vyměňujou jim stříkačky a podobně. Chvíli jsem se ještě snažil vzpamatovat a pak se konečně posadil. Hlava mě bolela snad víc, než když jsem se minule ožral.
"Dík že jsi mě probral... musel jsem asi upadnout." zamumlal jsem a mnul si spánky, ta bolest byla příšerná.


Ten kluk, myslím že říkal, že se jmenuje Mat, nebo tak nějak... Na pár okamžiků se mi tak zvláštně zadíval do očí, byly tmavé a hluboké.
"Víte pane, není mi tolik let, abych měl právo vám radit... ale-"
"Ale co?!" vyhrkl jsem možná až nepřiměřeně hrubě, když jsem si všimnul jak se ten kluk leknul.
"Možná byste měl zkusit s drogami přestat..." zamumlal tiše a podal mi malou vizitku, nějakýho léčebního centra. "Dělám si tam praxi, možná byste někdy mohl přijít." potom se ode mě zvedl a tak jako náhle přišel, tak i náhle odešel...


Zůstal jsem omámeně ležet na zemi a prohlížel si vizitku, kterou mi vtiskl do ruky. Měl pravdu... potřeboval bych do nějakýho léčebního centra na odvykačku, nebo detox. Ty drogy mě ničí, vidím to sám na sobě. Ale co ten sen? Byl tak zatraceně živý, přísahal bych, že jsem toho kluka kutečně líbal, ale i přes to jsem moc dobře věděl, že to byl sen... jenom sen, nic víc.


Napadlo mě... co takhle zkusit jít do tý kliniky? Možná je lepší tam několik měsíců trpět, než nakonec skončit předávkovanej heroinem a jinejma sračkama. A navíc... stejně nebudu nikomu chybět a v tý klinice bych aspoň byl mezi lidma, co si zažily to samý co já. Nevím, třeba to není tak špatnej nápad.


Jak jsem tak uvažoval, pořád víc a víc jsem musel myslet na Mata. Jak je možný, že se mi o něm zdál takovejhle sen a pak se najednou objevil v mým pokoji? Je to snad osud? Nebo jenom náhoda? Nevěděl jsem o tom klukovi nic... jenom to jak se jmenuje, kde si dělá praxi a kde pracuje. Byl dokonale tajemný. Aspoň pro mě ano. Chtěl jsem ho poznat blíž, něco se o něm dozvědět.
****

Další den ráno jsem už byl plně rozhodnutý, kam půjdu... Lepší chcípnout tam, než tady. A navíc... některý drogoě závislý holky jsou vážně hezký. S pomatenými myšlenkami jsem si sbalil pár svejch věcí a chtě nechtě se odebral k domu svých rodičů.
"Ahoj tati." pozdravil jsem stroze a nečekal na odpověď.
"Williame!" uslyšel jsem matku. "Myslela jsem, že se ti něco stalo..." její hlas zněl tak falešně až mě to bolelo.
"Bohužel ještě žiju, mami." procedil jsem skrz zuby, ale asi mě neslyšela.
"Co od nás potřebuješ, Williame?" zeptal se otec... příliš chladně, než abych mohl uvěřit, že jsem skuteně jeho syn. Změřil si mě pohledem, vždycky měl připomínky k tomu, jak se oblíkám a líčím. Nehledě na to, že teď jsem s sebou měl ještě kufr. Nechci ani myslet na to, jak rychle by se mnou vyrazily dveře, kdybych jenom navrhnul, jestli by mě nechali u sebe... Nestrpěli by feťáka ve svém dokonalém domě.
"Potřeboval bych trochu založit..." připustil jsem vyhýbavě
"Chceš peníze na drogy?" nesnášel jsem, když na mě otec mluvil, jako bych byl největší zločinec světa.
"Ne, chci jít do léčebny. Opravdu..."


Možná jsem vypadal věrohodně... možná se semnou rodiče nechtěly už dál špinit... možná mě nechtěli ve svém domě. Otec někam odešel a za chvíli se vrátil s balíčkem bankovek v ruce.
"Chraň tě ruka Páně, Williame..." zasyčel a pak mě doslova vystrkal ze dveří.


No vida, ani to moc nebolelo. Uchechtl jsem se a nasedl na autobus... čekal jsem, že léčebna bude někde na kraji města, aspoň adresa to tak určovala. Ale když jsem se dostal na místo té adresy, byl jsem příjemně překvapený. Bylo to daleko za městem u nějakého lesa. Vypadalo to tam překrásně, možná mnohem líp, než jsem čekal.


Víte jak to bývá ve filmech... Léčebny pro drogově nebo alkoholově závislé osoby jsou nepřívětivé, betonové budovy, připomínající psychyatrii z nějakého hororu. Všude je bílá a šedá barva, nic vás netěší a dostává vás to do depresí. Ale tahle budova se tvářila úplně jinak... Nikde žádnej vysokej plot, nikde hlídači. Na rozlehlé zahradě plné ovocných stromů a květin seděla skupinka lidí v kruhu a o něčem si povídaly... připomínalo to hnutí Hippies...


Možná až moc krásné, v tomhle světě. Jako bych čekal, že každou chvílí objevím i tu stinnou a temnou stránku tohoto příjemného místa. Jako v hororech... napřed se zdá všechno tak krásné a ideální, ale rázem se ocitnete v té nejhorší noční můře, kterou si dovedete představit. No tak Williame, nebuď tak zbabělej a dokopej se až dovnitř...


Ani interiér té budovy mě nezklamal... Zdi byly barevné, připomínaly dětské oddělení v nemocnici. Všude nějaké hračky, obrázky a příjemná atmosféra. Podle popisků a šipek na zdi jsem našel kancelář ředitele... Překvapilo mě, když mi dveře otevřel Mat. Neměl na sobě bílej plášť, jenom na černý bundičce měl na rameni nášivku, že je členem personálu a ve předu visačku se jménem, která byla nedbale připevněná nakřivo. Takže Mat Devine?
"Nečekal jsem, že vás tady uvidím tak brzy..." řekl s úsměvem a pustil mě dál. Napadlo mě že on asi ředitele nedělá... maximálně zástupce.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama