My Crazy Angel 1.

7. září 2009 v 18:39 | Blacklace |  My Crazy Angel
Slyším tichý šepot kolem sebe... Možná se mi to jenom zdá, možná ještě spím. Teprve když otevřu oči, všimnu si neznámých postav v místnosti, které se kdysi dalo říkat ložnice. Změnilo se to tady k nepoznání... skoro jako bych na několik let usnul a náhle se probudil. Zamrkal jsem do ostrého slunečního světla a snažil se zaostřit na postavy v mé ložnici. Celé tělo mě nesnesitelně bolelo, nikdo z nich se ale nenamáhal mi pomoct. Bylo to jako špatný sen... Teprve po několika dlouhých minutách si mě jedna z těch postav všimla a přiblížila se ke mně.
"Odvezeme vás do nemocnice, tady už nemůžete déle zůstat." řekla stroze a formálně hlasem mladé ženy.
"P-proč?" zachraptěl jsem, dokonce i hlasivky mi vypověděly službu.
"Jste drogově závislý, pane. Musíte nastoupit léčbu."

V ten moment mi zatrnulo... Nechci do žádnýho ústavu mezi psychopaty! Vždyť nejsem na drogách závislej, jen si občas něco dám... věděl bych, kdybych spadnul do závislosti!
"N-nikam ne-nepudu!" vykoktal jsem a přitáhl si přikrývku blíž ke krku. Ucítil jsem nepříjemně ostrou a bodavou bolest na své ruce. Opatrně jsem po tom místě přejel a nahmatal jehlu...
"Vidíte? Musíte okamžitě podstoupit terapii, léčení nebo detoxikaci!"
"Nemusím nic! A laskavě vypadněte z mýho bytu!" samotného mě překvapilo, kolik energie se ve mně najednou bere. Dokonce i ta ženská zklapla a nevěřícně se podívala na tu druhou, co mi prohrabovala mezi tím věci. Je neuvěřitelný, jak dneska lidi dokážou bejt drzý...

"Dobře, ale pamatujte si, že vždycky je cesta zpátky... A rozmyslete si to, protože najednou by taky mohlo být pozdě." odsekla svoji dobře naučenou větu a pak společně s tou druhou fůrií odešla pryč. Hned jak jsem uslyšel bouchnutí dveří jsem se svalil zpátky do postele... všechno uvnitř mě jako kdyby hořelo a celé moje tělo se svíralo v bolestné agónii. Stočil jsem se do klubíčka a čekal, až bolest odezní... Tak jako už mnohokrát, tak i teď jsem věděl, že musím nějak přežít absťák. Bylo to jako procházet peklem... skutečným peklem.

Ale nebyl jsem závislý... NE! Rychle jsem dýchal ve snaze aspoň trochu utišit bolest a nehty zaríval do bělostných přikrývek. Trvalo to tak dlouho, myslel jsem, že to nikdy neskončí. Po čele mi stékal pot a z úst se mi draly bolestné steny. Všude kolem mě stály podivné a děsivé postavy a něco šeptaly... Radovaly se z mojí bolesti a trápení. Bylo jim lhostejné, že trpím jako zvíře... nikdo z nich mi nepomohl.


Na zdech, které byly úplně holé se mihaly děsuplné stíny a ohnivé záblesky. Možná jenom v mé fantazii, ale ta bolest, kterou jsem cítil byla skutečná, nebyla smyšlená. Jenom marně jsem čekal na okamžik, kdy omdlím bolestí a už nic neucítím... Byl jsem při vědomí. Celou tu dobu. Bylo mi horko, zima, chvěl jsem se po celém těle. Přísahal bych, že jsem cítil ledové ruce Smrti, jak mě objímá a láká k sobě... Ještě ale nenadešel můj čas. Musím bojovat...bojovat.... bojovat. Hlas v mojí hlavě tichnul, stejně jako slzy přestávaly stékat po mojí tváři a já zapomínal a přestával cítit... Všechno se mi rozpilo dohromady, nebylo zde nic, co bych mohl vnímat. Nikdo, koho bych držel za ruku... Možná jsem upadl do bezvědomí... hlavní ale bylo, že bolest zmizela.

Usnul jsem... všechno mě to až příliš vyčerpalo a nezbývala mi už téměř žádná energie pro to, abych mohl normálně fungovat. Proklínal jsem sám sebe, že nedokážu říct těm odporným drogám ne. Kéž by tak bylo něco, co by mě od nich osvobodilo...

Měl jsem přece tak krásnej život... Chodil jsem na střední školu, měl jsem svůj krásnej novej byt, hodný rodiče, přítelkyni. A kde je to teď? Ze střední mě kvůli drogám vyhodili, můj byt už dávno nevypadá tak krásně, jak vypadal... rodiče se mnou odmítají mít cokoliv společnýho a přítelkyně ode mě dala ruce pryč, hned jak se dozvěděla, že jsem si párkrát dal v baru nějaký drogy. Kdybych tehdy věděl, co se mnou to svinstvo udělá, dal bych od toho ruce pryč okamžitě. Teď je to ale příliš těžký s tím přestat.

Možná si řeknete, že bych měl jít na detoxikaci, nebo na nějakou odvykací léčbu... ale já nechci! Nedokážu s drogama přestat. Jsou mojí jedinou možností a cestou, jak uniknout z tohoto světa... Cítit se krásně a nemyslet na starosti, kterých mám až nad hlavu. Je příjemný snít s otevřenýma očima, ale ne vždycky bychom v naše sny měli věřit.

Teď, když se podívám okolo sebe, všude jsou poházené jehly, lahve od alkoholu a špinavé oblečení. Na zdech nejsou žádné obrazy, zrcadla, skříňky, poličky,... Všechno to padlo na úkor mého experimentování s drogami. Nikdy jsem nedokázal rozlišit, kde je ta hranice, mezi občasným uživatelem drog a drogově závislým. Vždycky jsem si myslel, že se mě to netýká, že takhle nikdy neskončím... Ale opak byl zřejmě pravdou.

Za okny září slunce, venku je určitě krásně... Já ale zničeně sedím na kraji postele a prohlížím si svoje ruce. Je to tak snadný s tímhle vším skoncovat... tak snadný. Ale nemám k tomu odvahu. Hlavou se mi ledacos honí a promítá. Všechny moje špatný vzpomínky jako kdyby se právě teď rozhodly na mě ze všech stran zaútočit. Mám z nich strach. Říkají mi pravdu a ta bolí. Ah, mít tak něco ostrého, lesklého... stačilo by pár silnějších pohybů a nemusel bych žít. Tolik mě to láká...

Jaké to je, když umíráte? Kolik z vás tenhle pocit zná? A kolik ho chce poznat? Prozraďte mi, jaké to je... chci to slyšet. Uvidím snad světlo na konci tunelu? Ucítím příjemné teplo? Kam se dostanu? Do nebe... do pekla... kam vlastně? A... kdybych vážně umřel. Slituje se někdo nad tímhle 20ti letým chlápkem, co si nevážil svýho života a podřezal se? Táta mi vždycky říkal, že žiju jenom jednou, tak proč se ohlížet na budoucnost... člověk má žít okamžikem.

Hlasy v mojí hlavě neposlušně křičí jeden přes druhý... Jeden chce, abych to udělal, ale ten druhý mi říká ne. Který mám poslechnout? Mám vůbec důvod pro to, abych žil? Co mě tady drží...? Když neseženu drogu, za pár hodin mě bude čekat další absťák. Moc času nemám... Rozhodni se dobře Williame, tohle nejde vzít zpátky.

Jo, já vím... nejde to vzít zpátky. Ale něco mě na tom tak moc láká... chci to udělat, ale mám strach! Znám tyhle sebevražedný myšlenky... jsou mým společníkem tak zatraceně dlouho. Měl jsem už tolikrát blízko smrti, ale nikdy jsem jí nedovolil nad svým tělem vyhrát. Mohl bych snad... mohl bych... vyzkoušet to snad? Bylo by to přece tak krásné, ukončit všechny své starosti, bolest, trápení... proč tady vlastně žiju? K čemu jsem? Nikdo by si ani nevšiml, že ten feťák odvedle už není mezi živými. Možná tak po týdnu, po dvou... kdo ví? Matka by možná upustila pár slz, otec by pohoršeně kýval hlavou... a pak by byl klid. Nikdo by si nevzpomněl, nikdo by neplakal... nikomu bych nescházel.

Tak co tě tu do pekla drží, Williame?! Udělej to!
Ne! Nemůže to udělat... je přece tak mladý...
K čertu s mládím, nebudeš přece trpět, nebo ano?
Tady nejde o utrpení... máš celý život před sebou!
Tse... jaký život? Život v těhle drogovejch sračkách?
Ale no tak Williame. Tolika lidem na tobě záleží...
Nevěř mu! Kdyby někomu na tobě záleželo, takhle bys nikdy nedopadl! Tak jim sakra ukaž, že se o tebe měli víc zajímat!
Poslechni mě, od drog určitě co nevidět upustíš, zamiluješ se... budeš šťastnej.
Šťastnej? S kým prosímtě?!

"DOST!" zakřičel jsem, svírajíc hlavu v dlaních. Ty hlasy se nedaly poslouchat. Všechny hovořily pravdu, ale ani jeden jsem nechtěl poslechnout. Byl jsem tak tvrdohlavý... a na stezce sebevraha.

Kolikrát jsem měl dlaně plné barevných prášků a vedle lahev s alkoholem... Jak často jsem držel zbraň u své hlavy? Nesčetněkrát svíral mezi prsty žiletku a postával na okení římse... A chybělo mi tak málo.

Uvnitř mě jako by byly dvě strany... dvě rozdílné já, která se nehodlala sloučit do jednoho a utvořit kompromis. A já s nimi bojoval... Oslabený fyzickou únavou a vyčerpaný z drogové závislosti. Měl jsem pocit, že to nemám pod kontrolou a co nevidět ztratím nadvládu úplně.... Jako bych věděl, že boj je předem prohraný a scénář už nejde změnit.

Je zvláštní mít osud ve svých rukou... rozhodovat si sám o tom, jestli budu žít, nebo ne. Celý život mi někdo radil, co mám dělat... ale teď, když potřebuju skutečnou radu a pomoc... všichni jsou pryč.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama