I'm Just Another Psycho... But Vengeance Is Mine! 56.

7. září 2009 v 15:20 | Blacklace |  I'm Just Another Psycho
Nikki tam se mnou seděl dlouho do večera... tou dobou se měl Alice vracet domů, jak mi napsal do toho vzkazu. Jenže on se nevracel, místo toho zazvonil telefon.
"Vezmu to..." řekl Nikki. Chvíli se s někým bavil a odpovídal spíš jen po slovech. Pak to položil a sedl si na zem, zpátky vedle mě. "Alice se ti omlouvá, musí vyřídit něco naléhavýho, prej je to až ve Švédsku, zatím s tebou zůstanu, dokud se nevrátí, což bude asi až za pár dní..."

Snažil se to ze mě celou dobu vytáhnout a mě to už unavovalo. Prostě jsem se zvedl a odešel do svýho pokoje. Spíš jsem se jen hodně pomalu loudal, jako kdybych ztratil všechnu energii. Proč to Nikkimu říkat? Dojde mu to... a pak se jen můžu modlit, že nepřijde na to, kdo za tím je... vlastně i tohle by mohlo bejt hodně špatný. Ale co kurva, není těžký si obstarat zbrojní pas, naučit se střílet a pak u soudu dost šikovně zalhat, že to byla sebeobrana a on mi chtěl znovu něco udělat... Mohl bych Vince zabít tak lehce, jako on mi ublížil.

Ale vám se tohle nestalo, vy to řešit nemusíte...

Sedl jsem si k psacímu stolu, přitáhl si nohy k tělu a sledoval Nikkiho, jak se usilovně snaží pochopit, co se mu snažím naznačit. Jenže on nic neviděl... Otevřel okno, protože v pokoji byl hrozný vzduch, klekl si přede mě a tázavě se na mě dívál. Nic neříkal, jen se pokoušel to pochopit, tak moc chtěl. Po tvářích se mi rozlily nové slzy.
"Vince... mě znásilnil." zašeptal jsem s pohledem upřeným někam mimo. Slyšel jsem, jak zalapal po dechu.
"Ježiši kriste..." uteklo mu ze rtů a nevěřícně se na mě díval. "Rozbiju tomu kreténovi držku, že se už neprobudí." začal křičet a přecházet nervózně po pokoji. "Jak kurva mohl!"
"Nikki... on mi ublíží, když něco řeknu." zafňukal jsem.
"Věř mi, že dřív ublížím já jemu... Tohle už vážně přehnal." zhluboka se nadechl a uklidnil se. "J-jak ti je?" zeptal se starostlivě.
"Jak asi kurva myslíš, že mi může bejt, když mě ten parchant znásilnil v mý vlastní posteli!" vyjel jsem po něm.

Pak jsem se zas zhroutil a rozbrečel se... byl jsem psychicky na dně. Nervově jsem se zhroutil jen párkrát, tohle bylo zatím nejhorší. Na chvíli bylo ticho, Nikki se jemně dotkl mojí ruky... tentokrát jsem neucukl.
"Co pro tebe můžu udělat lásko?" optal se tiše.
"Vezmi tu bolest pryč... prosím." zoufale jsem se na něj podíval. Viděl jsem, jak mu to ubližuje, když mě takhle vidí.
"Kdybych jen věděl jak..." povzdechl si a pohladil mě po vlasech. "Víš co lásko?"
"Ne..."
"Vezmu tě někam daleko, kde si spolu užijeme krásnej víkend, ano? Vincovi tohle neprojde, slibuju..." usmál se na mě sladce.
"Kam mě chceš vzít?"
"Někam, kde se ti to bude moc líbit..." usmál se tajemně. "Jen se oblékni a vezmi si sebou pár věcí, okay? … rezervuju letenky."
"Počkej... ty chceš..." nevěřícně jsem se na něj díval.
"Neboj, tohle si užijeme... přísahám."
"Jsi šílenej Nikki..."
"A proto mě tak miluješ." zasmál se a dal mi malou pusu na nos.


Nikki odešel za dveře, slyšel jsem jak jde po schodech dolů a pak jak přešlapuje po chodbě a někam volá... Oblékl jsem se a do cestovní tašky si dal pár věcí. Pohled mi padl na bílo červenou krabičku s černou mašlí, ve který byl můj dárek pro Nikkiho. Vzal jsem ji do ruky a dal ji za záda. Sešel jsem opatrně schody a počkal, až domluví.
"Jdeme?" zeptal se s úsměvem a galantně mi vzal tašku.
"Něco pro tebe mám..."
"Pro mě?"
"Jen pro tebe, Nikki." podal jsem mu krabičku a jemu zazařily oči. Tvářil se jako malý dítě, když stojí pod vánočním stromkem a vidí všechny ty nerozbalené balíčky od svých rodičů... Byl jsem tak rád, že jsem mu udělal radost.

Nikki krabičku otevřel a jako první samozřejmě prozkoumal cédéčko... měl z něj ještě větší radost, než jsem si myslel. Když tam pak ještě našel prstýnek, jeho oči zaplápolaly tím nejnádhernějším odstínem hnědé... Utápěl jsem se v tom krásném pohledu plném lásky. Nikki si samozřejmě prstýnek nasadil, skvěle mu padnul. Pak jsme se oba vydali dolů. Než jsme odjeli k Nikkiho domu, aby si i on vzal svoje věci, tak zavolal mýmu tátovi, aby ho trochu obeznámil se situací.
"No čau, to sem já, Nikki... Ne, nic se neděje, jen bych chtěl vzít Dregena na víkend někam pryč.... no, ne tak docela, spíš za hranice.... jo, moment, dám ti ho." Nikki mi podal mobil a já protočil oči... to zas bude kázání.
"Ano tati?"
"Jsem ve Švédsku, ne že až někam s tím pošahancem odletíš, tak se budeš chovat jako nezřízenej!" zasmál se.
"Neboj se... budu hodnej."
"Hlavně nedělej blbosti a dej na sebe pozor, okay? A vezmi si svoje doklady, jsou v hale v takový skříňce..."
"Jo, vim kde..."
"No... a nenech Nikkiho, aby tě tam to... no víš co.."
"Bože tati!"
"Tak pa, hezky si to tam užij..."
"Pa."

"Copak?" zeptal se Nikki, když viděl můj pohoršený výraz.
"Alice si myslí, že tam jedeme podle jeho slov šukat." dělalo se mi z toho blbě, pořád jsem měl před očima Vince...
"Oh... no, tohle nebudeme teď rozebírat. Můžeme jet?"
"Eww... ne, nemám pas. Chvilku počkej lásko." šel jsem zpátky domů a našel všechny potřebný doklady pro vycestování ze země.

*****

Seděl jsem v letadle spolu s Nikkim a hrozně se třásl... za prvý se mi dělalo špatně, měl jsem strašný návaly. Za druhý mám strach z letadel a za třetí se mi pořád vybavoval Vincův kxicht a všechny ty záblesky z toho, jak mě zneužil. Nikki to na mě viděl, nebyl slepý. Opatrně se snažil mě utěšit, ale platný mu to nebylo k ničemu.

Asi po hodině to bylo lepší a já se uklidnil. Letěli jsme dost dlouho, netušil jsem kam. Venku byla tma, Nikki byl vzhůru a neustále se na mě díval, občas prsty přejel po mé ruce a snažil se, aby mi bylo co nejlíp... Nakonec jsem to nevydržel, byl jsem strašně unavený. Opřel jsem si hlavu o jeho rameno a usnul. Sálalo z něj krásné teplo, cítil jsem, jak mě přikryl jemnou dekou a pohladil mě po tváři. Skutečně mě miloval a nevykašlal se na mě ani když jsem mu řekl, co mi Vince udělal. Věděl, komu může věřit...

"Dregene... lásko, vstávej." prbudil mě něčí hlas a já se rozespale protáhl, tetování za krkem nepřestávalo bolet.
"Mmm?"
"Jsme na místě, pojď..." tajemně se usmál a vzal mě za ruku, když jsme vystupovali. Choval se ke mně jako opravdový gentleman. V letištním hangáru jsme počkali na kufry, venku na nás čekala nádherná limuzína... jak tohle Nikki sakra dělá? Slyšel jsem kolem sebe plno cizích jazyků, nebyl jsem přesně schopnej určit, kde vlastně jsem. Teprve když nás limuzína dovezla k hotelu jsem procitl...

"Sakra Nikki..." podíval jsem se na něj a on se nevině usmíval.
"Vítej v Paříži, miláčku." podal mi ruku a já ji příjmul. Měli jsme hotel hned u Eiffelovy věže... vypadalo to tak nádherně, mnohem líp, než na všech fotkách, které jsem kdy viděl.

Nikki mě dovedl do nádherného a velkého apartmánu zařízeného v béžové a zlaté barvě, s přenádhernou koupelnou, velkou postelí s úžasnými nebesy a velkým balkónem ve tvaru půlkruhu... Foukal příjemný vítr, který mi čechral vlasy. Stál jsem tam a díval se dolů, na to překrásné město a jeho krásy... tak Paříž, město zamilovaných. Nikki přišel za mnou a spolu jsme tam stáli, užívajíc si překrásný východ slunce.
"Asi jsem ztracený romantik, ale tady to má neskutečný kouzlo..." usmál se na mě Nikki.
"Jsi ten nejlepší přítel, jakého jsem si mohl přát..." jen lehce jsem ho políbil, bál jsem se zkoušet něco víc.
"Co bys řekl na pravou francouzskou snídani?"
"Mmmh a co pravý francouzský polibek?" občas řeknu, co mi na mysl příjde... tohle jsem ve skutečnosti nahlas vyslovit nechtěl, cítil jsem se teď trapně.
"Chtěl bys?" ozval se Nikki se svým uličnickým hlasem a pohledem cukl k mým rtům. Dostal jsem z toho strach... je to absurdní. Celej půlrok už se s Nikkim líbám a posledních pár měsíců s ním dokonce i spím... a najednou mám strach z obyčejného polibku. Jenže vím moc dobře, proč se toho bojím...
"Snídaně čeká Nikki..." řekl jsem a rychle vycouval z balkónu pryč.
"Okay..." slyšel jsem, jak si pro sebe rezignovaně mumlá. Lámalo mi to srdce, vidět, jak ho zklamávám...

"Nikki prosím, nezlob se na mě... já to nedokážu se k tobě teď chovat jako k milenci... věř mi, že bych si to přál, ale nedovedu to..." omluvně jsem se na něj podíval.
"To je v pořádku, lásko... jsem tu od toho, abych ti pomáhal." usmál se. "tak co říkáš na snídani? Půjdeš se mnou?"
"Dej mi chvilku..."
"Není problém." sedl si do postele a zkoušel, jak hezky je měká. Nechtěl jsem ani vědět, kolik za tohle všechno musel Nikki utratit. Stál jsem u nádherného velkého zrcadla, které bylo naproti posteli. Bylo mi jasný, proč je naproti posteli, blbej jsem nebyl. Sundal jsem si triko a rozčesal si vlasy, abych si je mohl dát zas do culíku, strašně mi to vadilo, když se dotýkaly toho tetování, ještě pořád to bolelo, i když už ne tolik. Nikki si toho musel všimnout.

"Dregene, ty... máš vytetovaný moje jméno?!" vyrazil ze sebe překvapeně.
"Uhm... jo..." otočil jsem se k němu a věnoval mu krátký úsměv. "To víš, dostal ses mi pod kůži..."
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama