I'm Just Another Psycho... But Vengeance Is Mine! 33.

7. září 2009 v 14:48 | Blacklace |  I'm Just Another Psycho
Začínal jsem být dost vzrušený z Nikkiho polibků... když jsme se od sebe odtáhli, jediný pohled do jeho očí mi prozradil, že ani on na tom není o moc líp. Otázkou ale bylo, jak se odsud nepozorovaně dostat. Ovšem když jsem si všiml, jak se Vinc snaží o pozornost jedný z těch holek a stejně tak i Tommy, usoudil jsem, že my dva tady jsme naprosto zbytečně, takže jsme mohli odejít, aniž by to někomu vadilo.

Posbírali jsme svoje oblečení ze země a vydali se zpátky nahorů, do Nikkiho ložnice. Bylo asi šest hodin večer, venku bylo ještě dobře vidět. Po domě se rozléhala hlasitá hudba a kytrový riffy, který měl na svědomí Mick. Ještě stále ve spodním prádle jsem si prohlížel Nikkiho, jak úzkostlivě hledá cigarety a zapalovač. Celou dobu je měl v bundě, která byla hozená přes židli, moc dobře jsem to věděl... ale ten pohled, jak se Nikki ohýbá a dívá se pod postel... sakra, nechal jsem ho prohledat celej pokoj, jen abych se mohl dívat, jak se svaly na jeho těle napínají.

Pak, když Nikki konečně objevil svůj vytoužený poklad, šel kouřit na balkón a já ho poslušně následoval. Před námi se rozprostírala přenádherná krajina... Objal jsem jednou rukou Nikkiho kolem pasu a užíval si, že spolu můžeme trávit takhle krásný okamžiky.
"Co bys řekl na společnou sprchu?" zeptal jsem se úplně nevině.
"Spoečnou sprchu?" usmál se a zahleděl se někam do dálky. "Proč ne..." porkčil nakonec rameny a cigaretu típnul o skleněné dno popelníku.

Přišlo mi, že Nikkiho něco trápí, ale dost dobře jsem netušil, co by to mohlo být... Nechtěl jsem ho ale ničím rozrušovat, nebo mu ještě přidělávat starosti, takže jsem se pokud možno choval mile a přítulně. Vzal jsem ho za ruku a vedl ho do koupelny. Zamkl jsem za námi dveře a v ten moment místnost naplnil zvláštní napětí... Jindy bych řekl, že to je příjemný, ale tentokrát to napětí bylo tísnivé a nepříjemné.

Tak nějak jsem vycítil, že nebude nejlepší nápad si s Nikkim pohrávat jako dnes ráno... Měl bych mu to vynahradit. Něžně jsem ho líbal a on jako kdyby před mými polibky utíkal a stále se mi chtěl oddalovat.
"Co se děje Nikki?" zeptal jsem se nervózně, když mě od sebe odstrčil.
"Promiň." řekl krátce a z koupelny utekl. Chtěl jsem za ním jít, ale dveře jeho ložnice byly zamknuté.

Co se kurva děje? Nechápu to... Udělal jsem něco špatně? Není Nikkimu dobře?


Celou dobu jsem se trápil, že jsem udělal něco špatně a Nikki mě už nemiluje... Slyšel jsem, jedna z motorek před domem odjíždí pryč. Bylo mi jasný, kdo je jejím majtelem. Sesunul jsem se na zem koupelny a přitáhl si nohy k tělu. Byla mi zima, ale to bylo úplně to poslední, co mě zajímalo. Strašně dlouho jsem brečel a měl strach, že teď ten dokonalý román skončí a já se zase vrátím do toho života co předtím. Možná že jen chtěl být Nikki sám, tak jako já... ale tenhle styl chování se mu nepodobal.

Cítil jsem bodavou bolest u svého srdce, kdykoliv mě napadlo, že by celý náš vztah mohl najednou skončit. Skutečně to bolelo tak moc. Hrál jsem si s prstýnkem na ruce ve snaze rozptýlit svoje myšlenky, ale nebylo to k ničemu dobrý, jenom to víc bolelo. Černý linky jsem měl rozmazaný všude po tváři, chvěl jsem se náhlým chladem... naproti mně bylo přes celou stěnu velké zrcadlo, ve kterém jsem se viděl.

Od jistých událostí mám ze zrcadel strach... bojím se, co v nich uvidím. A ani tentokrát to nebylo jiné. Celé tělo mě začínalo bolet a já se potil... byl to ten dost známý pocit, kdy jsem měl nutkavou potřebu si do těla vpravit heroin, kokain, amfetamin... cokoliv, co by mě tý bolesti z absťáku zbavilo. Během několika málo minut se můj stav zhoršoval a já dostal křeč do celého těla. Bezmocně jsem se zhroutil k zemi a rukama svíral svoje břicho. Připadal jsem si jako těsně před svojí smrtí, které se ne a ne dostavit.

Pohled jsem měl rozostřený, svaly mě pálily a všechno uvnitř mě neskutečně bolelo. V mém dosahu nebl nikdo a nic, čím bych si přivolal pomoc... Po tvářích mi stékaly slzy a já zoufale nahmatal hvězdičku, kterou jsem měl na krku. Je snad tohle jen zkouška toho, jestli si zasloužím být naživu?

Všechno se mi před očima rozpíjelo, měnilo svou barvu... z velké vany tekly hektolitry krve, která pomalu vyplavovala celou koupelnu a já se v ní topil. Měl jsem hrozný strach, když jsem viděl v tom jezeru krve dívku s dlouhými černými vlasy, jak v ruce svírá žiletku a ze zápěstí se jí řine proud krve. Všude kolem mě bylo plno zohavených postav, které nade mnou postávaly a jako kdyby jen čekaly, až zemřu a oni se na mě budou moct sesypat. Nedokázal jsem křičet, promluvit ani se pohnout...

V tu chvíli jsem si opravdu přál zemřít. Ta bolest nepřestávala a trvala celé hodiny, byl jsem vyčerpaný, strašně jsem se potil a chtělo se mi zvracet. Jediná myšlenka, která mě nutila to nevzdávat, byla ta na Nikkiho. Už jsem ani nebrečel, neměl jsem k tomu dost síly. Připadal jsem si jako když stojím na okraji propasti a můj konce je už nezvratný. Nikde žádné světlo na konci tunelu, ani naděje, že zítřek bude lepší.

A pak nastala jen nekonečná tma... tma a ticho, které ohlušovalo. Omdlel jsem bolestí? Dost možná. Jsem už mrtvý? Možná že si to přeju... Probudím se? Zřejmě bude lepší, když ne.

Moje oči se ale i přes to otevřely. Stále jsem ležel na chladné zemi v koupelně, celé tělo mě bolelo, nemohl jsem se ani pohnout. Byl jsem úplně promrzlý, stále jen ve spodním prádle. Byla mi strašná zima a já se nemohl ani zvednout. Prostě jsem na tý zemi ležel a trpěl. Moje bolavé myšlenky místy pokulhávaly a opět se stáčely k člověku, který mi za poslední dny mého života dal nejvíc, kolik mohl.
Jak dlouho tady už ležím? To nikoho nenapadlo, že se mi mohlo něco stát? Kde je Nikki?

Stále víc mě trápila myšlenka, že jsem něco udělal špatně a on už mě nemiluje, nebo mě při nejmenším nenávidí a nechce se mnou už mít nic společnýho. A tahle myšlenka mě trápila mnohem víc než fakt, že jsem mohl zemřít... radši bych byl mrtvej, než se znovu vrátit do toho pekla a prožít další absťák úplně sám a bez pomoci.

Pokusil jsem se svoje bolavé tělo trochu rozhýbat a jít se aspoň oblíknout do něčeho teplýho. Doufám že to odnesu jenom s lehkým nachlazením... Po několika marných pokusech se mi podařilo vstát a odejít z koupelny pryč. Měl jsem stále divný pocit, že mě někdo sleduje, ale když jsem se otočil, nikde nikdo nebyl.
V Nikkiho ložnici jsem měl oblečení, ale dveře byly stále zamčené... Sakra co teď? Bylo mi zkurveně blbě a sotva jsem chodil... Jediný, co mě v tu chvíli napadlo, bylo vejít do jiných nejbližších dveří, ve kterých snad bude něco lepšího... Ani jsem pořádně neuvažoval a prostě do těch dveří vpadnul. Venku svítalo, mohly být asi 3 nebo 4 hodiny ráno.

Hned jak jsem vešel dovnitř, nohy se mi nezadržitelně podlomily a já sletěl dolů. Slyšel jsem něčí hlas a kroky v měkkém koberci. Někdo mě hladil ve vlasech, ale mě se chtělo tak strašně spát... víčka se mi zavřela, dech pomalu slábnul.
"Dregene, prosím... vzbuď se." někdo ke mně mluvil z tak velké vzdálenosti, že jsem ho sotva slyšel. Znovu jsem omdlel, ale tentokrát jsem si byl skutečně jistý tím, že jsem zemřel. Byl to znovu ten pocit, jako tehdy, když mě někdo postřelil a já vypadl z okna. Cítil jsem se lehký, jako bych byl v jiných sférách, zbaven všech starostí a svého života.

V životě jsem nespatřil tolik barev kolem sebe... tolik hlasů mi cosi šeptalo, ale já nerozumněl jejich řeči. Nikde jsem neviděl žádnou z těch postav, které mě jako noční můry pronásledovaly. Získaly snad nade mnou nadvládu? Jsem teď jedním z nich? Co se to se mnou děje?

Trhaně jsem otevřel oči, slabá záře osvětlovala místnost, ve které jsem právě byl... Kurva, já to zase přežil. Už si sakra přeju chcípnout. Zoufale jsem se rozhlédl po pokoji, nebyl jsem v něm sám.
"Nenechala bych tě umřít." ozval se slabý dětský hlásek a na posteli se jako přízrak zjevila malá Skylar. "Ty bys mě taky nenechal smrti jen tak napospas." roztomile se usmála, tak jak to umí jen malé děti.
"Děkuju ti." pošeptal jsem a na tváři se mi mihnul slabý úsměv. Nechtěl jsem ji zklamat.
"Když mi podáš ruku, zbavím tě té bolesti uvnitř..." byla tak neviná, malinká... měl jsem pocit, že té bolesti uvnitř mě nerozumí.
"Nemůžu na tebe shazovat svoje splíny." řekl jsem výmluvně, ale ona mě sama vzala za ruku a pevně zavřela víčka.

Cítil jsem, jak mi do žil proudí teplo, jak se cítím líp... Omámeně jsem ležel, jako kdyby mi někdo dal dávku heroinu. Skylar měla na tváři znovu svůj dětsky krásný úsměv. Dala mi pusu na čelo, jako bych byl její starší bráška a pak vedle mě seděla tak dlouho, dokud jsem neusnul. Prospal jsem minimálně dva dny a nic si nepamatuju... Jenom absťák v koupelně, pak jsem někomu vpadl do pokoje, omdlel a pak se probudil až tentýž den večer... a pak za mnou přišla Skylar.

Teď jsem otevřel oči a všude kolem bylo světlo. Nebyla to Nikkiho ložnice a nevěděl jsem ani kde jsem. Podle oblečení hozeného na křesle jsem se ale ten předminulý večer dopotácel do Tommyho pokoje.
Hlavu jsem měl podloženou velkou spoustou polštářů, vedle postele byla velká kytice růží, plno dárků... on má dneska někdo narozeniny? Cítil jsem se úplně slabý, tak jsem jenom ležel a doufal, že někdo příjde a vysvětlí mi, co se to s mým tělem sakra dělo.

A moje přání byla zřejmě vyslyšena, když se dveře pomalu a tiše otevíraly a já za nima uviděl shrbenou postavu Micka. V tváři se mu okamžitě objevila radost, když uviděl, že jsem vzhůru. Tiše zavřel dveře a sedl si na židli, kterou někdo k posteli přinesl.
"Teda kluku pěkně jsi nám nahnal..." řekl a v tváři měl úlevu.
"Já... nic si nepamatuju." přiznal jsem.
"To buď rád... málem jsi nepřežil absťák, zavolali jsme záchranku, doktoři ti dali morfium a chtěli tě odvést sebou... Nakonec to nebylo zapotřebí, ale dali ti kapačku a jiný takový blbosti."
"A Nikki?" opatrně jsem k Mickovi vzhlédl.
"Ehm... já bych to neměl říkat."
"Prosím..."
"No... on se nervově zhroutil, teď je nadopovanej nějakejma práškama..."
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama