I'm Just Another Psycho... But Vengeance Is Mine! 21.

7. září 2009 v 14:22 | Blacklace |  I'm Just Another Psycho
Čím dál tím častěji jsem zkoušel s klukama z kapely... Už jsme měli prvních pár textů a pokoušeli se k tomu dodělat i nějakou hudbu. Hra na kytaru už mi šla o poznání líp, hlavně díky Nickovi, kterej mě ve volnejch chvilkách učil nějaký triky a akordy. Byl jsem rád, že jsem získal nové přátele... trávil jsem s nimi skoro všechen čas a doma se zdržoval jen málokdy. Ostatně Alice jsem taky viděl snad jen jednou do týdne...

Zkušebnu jsme měli celkem nedaleko mého "domova", asi jen dva nebo tři kilometry, takže se to dalo v pohodě zvládat pěšky. A jak vlastně vypadala ta naše provizorní zkušebna? Protože jsme byli začínající skupina, tak jsme samozřejmě hráli ve vyklizený a izolovaný garáži. Moc místa tam nebylo, ale za nějakej ten čas si zvyknete.
V tak malým prostoru je občas o držku zkoušet nějaký kreace s kytarou... minule to odnesl náš basák, ještě teď má na obličeji modřinu.Takovejch nehod tam bylo požehnaně... průser ovšem byl, když zkratoval zesilovač k Nickovu mikrofonu, málem jsme vyhořeli. Ale nestěžoval jsem si. O zábavu nouze rozhodně nebyla, stali se z nás nejlepší kámoši. Ale abych byl upřímný, já s Nickem jsme k sobě měli asi nejblíž. Psali jsme spolu texty a to nás hodně sblížilo. Nemyslím teď že bych se do něj zamiloval, nebo tak něco... to vážně ne. Nicke mi přišel, že je trochu homofobik, takže o Nikkim jsem se nikdy nezmínil. Byli jsme prostě přátele...

"Kde jsi vlastně vyrostl?" zeptal jsem se ho jednou večer. Rozhodli jsme se všichni přespat ve zkušebně, abysme doladili detaily jedný skladby, který jsme dávali skutečně velký naděje. Johan a Peder se vytratili aby někde sehnali alkohol a nás dva tam nechali osamotě.
"Já?" chvíli přemýšlel... "Narodil jsem se ve Švédsku, do 15ti jsem tam žil, pak jsem se s Pederem a Johanem přestěhoval sem."
"Rodiče ti to dovolily?" zeptal jsem se překvapeně.
"Nemám rodiče." odpověděl rozhodně a rysy v tváři mu ztvrdly. O téhle věci jsme se už nikdy nebavili... věděl jsem moc dobře, že tohle je věc, kterou ani on sám nedovede vyřešit, proto se na to nemám vyptávat.

"Ty taky ale nejsi odsud, ne?" zeptal se po chvíli Nicke.
"Já nevím... Nikdy jsem svojí národnost nezkoumal." pokrčil jsem rameny.
"Typnul bych tě, že jsi taky ze Švédska... podle oči a pleti." zahihňal jsem se, když jsem si všiml jeho pohledu, kterým zkoumal moji tvář.
"Všechno je možný..." řekl jsem a pak se vrátil zase k původnímu tématu, které se týkalo naší skupiny.


"Myslíš že někdy prorazíme?" zeptal se tiše.
"Já v to věřím... když můžou bejt slavný Tokio Hotel, proč ne my?"
"Jo, to je fakt..." na chvíli se odmlčel. "Přemejšlel jsi někdy, jak se naše skupina bude vlastně jmenovat?"
"Upřímně? Ne..."
"A co Backyard Fuck?"
"To je moc punkový... Chce to něco víc šílenýho, co by nás charakterizovalo."
"Vím jak to myslíš..." zamyslel se a dělal usilovně přemýšlejícího, dokud se mu nad hlavou nerozsvítila pomyslná žárovka. "Myslíš něco jako... Všichni jsme vyrůstali..."
"... sami. Jo, přesně tak to myslím... prostě ten název nechat vyplynout." doplnil jsem ho.
"Jsem ještě..." začal větu Nicke.
"...tak mladý." doplnil jsem ho.
"Občas se chováme..."
"...jako děti." Naše pohledy se střetly a já věděl, že myslíme na to samé...
Asi za to mohl ten alkohol, ale já měl v tu chvíli pocit, že skutečně Nickovi vidím do hlavy a vím, na co myslí... prostě jako kdybychom se telepaticky spojili.

"Backyard Babies!" řekli jsme zároveň a oba se rozesmáli.
"To zní skvěle." promluvil jsem jako první a všiml si, že i Nicke se usmívá.
"Mám pocit že i klukům se to bude líbit... Něco takovýho jsme potřebovali."

A skutečně... když se vrátil Johan a Peder s bednou chlastu, okamžitě jsme jim předhodili název naší skupiny... a oni nadšeně souhlasili. Celou noc jsme místo zkoušení jenom oslavovali, dokud jsme úplně ožralý neusnuli na podlaze zkušebny. Peder to zalomil pod svejma bicíma, Nicke u stojanu na kytary a já s Johanem jsme skončili... ani nevím kde, byl jsem moc ožralej.

Ráno jsem se probudil s šílenou bolestí hlavy, která se nedala vydržet. Když se mi rozmlžený pohled trochu vyjasnil, uviděl jsem naší skupinu... více či méně zaměstnanou spaním, nebo sháněním prášků proti bolesti.
"Kurva..." zaklel Nicke. "Včera jsme to trochu přehnali."
"Ale stálo to za to." řekl jsem tiše. Každý hlasitější tón vyvolával uvnitř mojí hlavy doslova peklo. Naší snahu o to, být potichu ale překazil Peder, kterej se probral a prudce se zvedl, takže shodil polovinu bicích, který včera nikdo nevypojil z reproduktoru, takže po zkušebně se roznesl šílený hluk bortících se bicích... Do prdele, to fakt není možný!

Když jsme sehnali nějaký prášky na hlavu, každej se pomalu rozešel k sobě domů... všichni potřebovali sprchu a pořádnej odpočinek.

<><><><><><><><><><><>

Na Jessieho jsem ten den neměl absolutně náladu. Zamkl jsem se v pokoji a předstíral, že mi je strašně blbě. On mi to napřed nechtěl věřit, ale po hodině to vzdal a odešel. Nenávidim zlomky, jeden z důvodů, proč jsem simuloval. Ten druhej důvod byl takovej, že jsem měl v plánu jiný věci... chtěl jsem zkusit napsat nějakej text, protože v poslední době jsem byl neustále na něco nabroušenej. A moc dobře jsem věděl, že to je kvůli Nikkimu. Byl jsem naštvaný na něj, ale měl jsem důvod? Na koho bych měl být naštvaný? Na sebe? Na svět? Ne, za všechno může Alice!

Dny, kdy jsem bez přestání brečel a byl smutnej, že Nikki odešel se vytratili... teď jsem měl vztek, že se ten parchant ani neozve, nedá mi o sobě vědět... prostě nic. Vždyť to on mi slíbil, že mi s čímkoliv pomůže, když budu potřebovat... A co když potřebuju jeho? Chybí mi.
Poslouchal jsem Iron Maiden a snažil se uvnitř svojí hlavy najít něco, co by mě přinutilo k psaní textu... jakýkoliv podmět, nebo motivaci. Když Nikkiho mohly inspirovat lesbičky při psaní songu Same 'Ol Situation, proč by mě nemohl inspirovat... sakra!

Za celej den jsem nevymyslel vůbec nic. Jenom jsem seděl s blokem a tužkou na posteli a vzpomínal, jak jsem v ní ležel spolu s Nikkim... jak mě jeho ruce vedly, když jsem si nepamatoval akordy jeho písničky... jak mě lehce políbil na krk a já se mu poddal. Proč jsem ho nechal jen tak odejít? Teď je pryč... nevědomky jsem prsty přejížděl po hvězdičce, kterou jsem nikdy nesundával. Nicke se mě často ptal, proč ji mám pořád na krku, ale já mu pravdu nikdy neřekl. Jenom jsem řekl, že to je dárek, který jsem kdysi dostal.

Něco okolo pozdního poledne se před domem ozvalo pískání... Zvědavě jsem nakouknul, kdo to je. Překvapilo mě, když jsem na příjezdový cestě uviděl Nicka... určitě má novou motorku a chce se předvíst, napadlo mě. Zasmál jsem se sám pro sebe a z věšáku sebral bundu. Dnešek bude pravděpodobně ještě dost dlouhej.
"Co ty tady?" zeptal jsem se a pohledem ho přejel... zdá se mi to, nebo má na ramenech vážně škrábance od nehtů?
"Jen jestli nejdeš někam do klubu." nadhodil, ale moc dobře musel vědět, že mu řeknu ano.
"Jasně, že váháš... mimochodem... to tě takhle pokšrábala přítelkyně?" kývnul jsem hlavou směrem ke šrámům na jeho paži.
"Kdyby přítelkyně..." zasmál se. Překvapeně jsem se na něj díval... tak že by Nicke měl taky nějaký malý tajemství? "neřeš to." řekl po chvilce a nechal mě se posadit za něj.

Chtě nechtě jsem přemluvil Nicka, abychom se šli podívat do tetovacího studia Kat Von D. Strašně moc jsem se jí chtěl zeptat na Nikkiho... byl jsem doslova jako malý dítě. Jenže nikdo nemohl tušit, co se za pouhou návštěvou tetovacího studia skrývá. Myslím že Katherine o tý malý aférce mezi mnou a Nikkim stejně nic netuší...

"Jé, ahoj... dlouho jsem tě neviděla." řekla Kat příjemným hlasem. Ve studiu bylo výjmečně úplně prázdno, což bylo docela zarážející... Vždycky jsem myslel, že u Kat musí bejt přes den doslova narváno...
"No... jen jsem se chtěl zastavit a zeptat se co Nikki a jeho děda..." Kat nám pokynula, abysme se posadili do kožený pohovky, asi vážně neví, proč se na Nikkiho chci zeptat.
"Nikki je nějakej špatnej, nechce se mnou mluvit, vůbec nejí, nespí... Ale asi to je kvůli jeho dědovi, Nikki ho má vážně rád... Ale začíná mě to děsit..." povzdechla si smutně.
"Proč tě to děsí?" zeptal jsem se se zájmem a nevěnoval pozornost Nickovi, kterej zaujatě studoval katalogy s tetováními.
"Mám strach, že Nikki začal znovu brát, nebo jede v něčem špatným... vypadá jako kdyby uvnitř vyhořel." když jsem viděl, jak ji to bolí jenom o tom mluvit, nechtěl jsem si ani představovat, jak by to nesla, kdyby se dozvěděla o tom, kvůli čemu mě Alice málem přizabil.
"Neboj se, to bude dobrý... třeba má jen špatný období." zkusil jsem to opatrně, ale ona zavrtěla hlavou.
"Víš poznala bych, kdyby měl třeba špatnou náladu, nebo mu nebylo dobře... Zavřel by se ve svým pokoji a nevylezl by, dokud by to nebylo všechno dobrý... Jenže on celý dny sedí u okna a nepřítomně se dívá ven. Jedinej, komu věnuje pozornost je Chico." Na chvíli zavládlo ticho a já si pohrával s jednou jedinou myšlenkou, která mě trápila už hezkou řádku týdnů. Prsty jsem nervózně nahmatal hvězdičku, která se volně pohupovala na mém krku... ale k čertu s tím, žiju jenom jednou!
"Mohl bych..." celý jsem se chvěl jen při té myšlence. "...myslíš že by pomohlo, kdybych... kdybych za ním přišel?"
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama