I'm Just Another Psycho... But Vengeance Is Mine! 1.

7. září 2009 v 13:44 | Blacklace |  I'm Just Another Psycho
Tak kde bych měl začít?



No, asi je to jedno, že jo? Takže... je mi 18 let, hraju ve skupině, asi jako většina teenagerů mýho věku, který ještě stále neopustila puberta. Mám senzačního psycho tátu, kterýho jsem poznal teprve před třemi lety. Do tý doby jsem byl taky jedno malý zdepkovaný psycho a většinu času jsem trávil v psychiatrických a nápravných zařízení. No, moc poslušnej jsem asi nebyl... Když máte na kontě zabití, pokus o ublížení na zdraví a nespočet útěků z nápravných zařízení, nebo psychiatrie, nedá se říct, že byste byli zrovna hodní. Ale svět taky není hodnej.

Naštěstí, když se můj otec dozvěděl, že má syna, za každou cenu se rozhodl s ním žít "normální život." Proč to je v uvozovkách? Myslíte si snad, že dvě šílený psycha spolu můžou normálně žít? Ano, normálně pouze ve smyslu "psycho normálně" ale ne normálně, jak by to viděla většina z vás. Než mě otec tajně dostal z psychiatrie, kde jsem měl zůstat do konce života, tajně jsem plánoval velkou pomstu... pomstu všem těm sráčům, co mi dávaly tak zabrat. A víte co? Jednou se mi to málem povedlo...

Utekl jsem z psychiatrie do vedlejšího areálu nemocnice a nějakým způsobem se dostal na pitevnu. Věděl jsem, že mě co nevidět zase najdou a dají mě do mojí cely. Ale nebyl jsem zas tak blbej. Prohrábl jsem všechno to řeznický náčiní a vzal si pár nožů a skalpelů... Kupodivu se mi povedlo to nepozorovaně skrýt ve svém pokoji. Za tenhle útěk mi celej tejden nesundali svěrací kazajku. Řvaní, kopání, pláč... nic z toho vám k útěku nepomůže. Nakonec mi ten hnus ale sundali a hned jak to udělali, jsem jedno z těch ošetřovatelů napadl skalpelem. Od tý doby si na mě dávaj pozor... a dalo by se říct, že se ke mně taky chovaj mnohem víc brutálně. Mají k tomu přeci záminku, nebo ne?



Myslíte že se k vám v psychárně chovaj nějak hezky? Ale kdepak... Většina těch zkurvenejch zřízenců vám každodeně upraví fasádu a zfrakturuje polovinu kostí v těle. Uvěří vám někdo, když řeknete, kdo vám to udělal? Ne. Kdo by věřil tomu pošahanci? Je mnohem snažší si představit, že si to ten magor udělal sám, nebo že prostě spadnul ze schodů... jak krásně ohraná to věc, že? Vždyť to přeci ty zkurvený hajzlov dělali v sebeobraně, když jsem je zase chtěl napadnout, že?

Jenom jsem tiše trpěl, když pomalu zabíjeli každej kousek mojí duše. Cela, ve který jsem byl, měla špinavý počmáraný zdi, jednu postel a žádný okno. Celkem psycho, co říkáte? Ale zvyknul jsem si. Když si pro mě jednoho dne přišla vysoká, kozatá a blonďatá sestřička, měl jsem sto chutí jí něčím sejmout... Chovala se chladně, nic nenamítala, jenom kývla na zřízence, aby mě odvlekli do kolečkovýho křesla, který tlačila před sebou. Hned jak mě do něj hodily se křeslo spolu se mnou rozjelo po dlouhý šedý chodbě. Kam mě asi vezou? Rozprodaj mi orgány? Kdoví... Moc růžově bych si to nemaloval.

Nakonec se ukázalo, že odjíždíme k recepci... převezou mě do jiný psychárny? Odporná růžovka, co stála za recepcí a lakovala si nehty, nechutně žvejkala svojí růžovou tlamou a jako kdybych tam ani nebyl se zeptala tý blondýny, jaký razítko má dát na formulář. S tou růžovou jsem to fakt trefil...
"Propuštěn." řekla jí ta sestrička. Odporná růžovka vzala razítko mezi dlaně, aby si náhodou nezlomila svoje úžasný nehtíky, a otiskla ho na moji složku.

Konečně mě odvezli z psychárny. Hned jak jsem se převlíkl do svejch oblíbenejch hadrů, blonďatá sestřička elegantně vyklouzla z bílýho úboru, pod kterým měla sexy krátký, černý kožený šaty. Jen jsem jí sjel pohledem a následoval ji ven z budovy, před kterou čekalo auto. Vypadalo, že je to zběratelskej kousek, ale já se v autech moc nevyznám... mělo hezkou fialovou barvu.

U něj čekal menší chlápek s černýma rozcuchanýma vlasama a děsuplným líčením... V očích výraz vraha, na sobě koženou bundu a riflový kalhoty s neméně děsivým potiskem. Hned jak jsem ho uviděl, tak jsem se zarazil... To snad...
"Ahoj synku." promluvil ke mně. Nemohl jsem se ani pohnout, byl jsem stuhlý překvapením. "ztratil jsi řeč?" zamračil se a to mě donutilo promluvit. Nic totiž není děsivější, než když vidíte chlápka co vypadá jako sériovej vrah, jak se mračí.
"N-ne, jenom... Vy jste Alice Cooper!" povedlo se mi ze sebe konečně dostat.
"No jo, to jsem..." zasmál se. Ve skutečnosti vůbec není tak děsivej, jak ve videích vypadá, ale respekt jsem teda fakt neztrácel.
"C-co tady děláte?"
"Asi to zní šíleně, ale nedávno jsem zjistil, že mám syna... vydal jsem se po stopách a vypátral jsem tě. Moje milá asistentka tě šikovně vysvobodila, takže teď můžeme bejt spolu." ďábelsky se zasmál a objal mě kolem ramen. Skutečně jako otec... ale jako bych cítil zvláštní chlad z jeho slov.
"Wow, nikdy mě nenapadlo, že můj otec... že jste to vy."
"Ale no tak, nevykej mi..." šťouchl mě do ramene.
"Dobře." přikývnul jsem a stále si ještě připadal lehce omámený.
"Co bys řekl tomu, kdybychom si zašli na pořádný rockový nákupy a pak navštívili naší zkušebnu? Vidím že co se týče oblečení, máš dobrej vkus, ale chtělo by to vylepšit..." takže sám Alice Cooper mi bude dělat osobního stylistu? Vlastně vždyť je to můj otec, kurva!
"Tak to beru." zasmál jsem se... Najednou jsem se cítil jako nejšťastnější dítě pod sluncem.

Nikdy jsem si nemyslel, že život dokáže být takhle krásný. Ty roky, kdy jsem v depresích a strachu žil v cele bez okna... je to pryč, je to všechno za mnou. Ale vím, že moje temné druhé já... nikdy nezmizí, je tady stále se mnou. Vnadná blondýna se posadila na zadní sedadlo a mě přenechala místo spolujezdce vedle mého otce. Ještě stále jsem si na to nemohl zvyknout. On je vážně mým otcem? Proto jsem takový malý psycho? Jediné, co na nás bylo podobné, byly vlasy a gestikulace... možná ještě ten výraz v očích, taky jsem koukal jako malej psychopatickej vrah.

Se smíšenými pocity jsem koukal před sebe na silnici a čekal, až Alice zastaví na nějakým parkovišti a my společně vyrazíme na ty "rockový nákupy". Nikdy by mě nenapadlo, že člověk jako on bude milovat nakupování, ale komu by se nelíbilo kupovat si hadříky, který nosej rockový hvězdy? Možná že navštívíme i nějaký vyhlášený tetovací salóny nebo prodejnu kytar Gibson Les Paul... od tohohle týpka jsem mohl čekat cokoliv.

Mezi tím, co jsem si stále srovnával pocity, auto zastavilo.
"Máme toho před sebou hodně, ještě ti musíme zařídit tvůj pokoj." mrknul na mě a vystoupil z auta. Tohle je vážně jako ten nejkrásnější sen na světě. Budu bydlet u Alice Coopera... Koho tam asi potkám? Slashe? Sixxe? Ozzyho? Připadal jsem si nechutně rozčarovaný, můj mozek odmítal spolupracovat...

Vysoká blondýna ve svých vyzívavých šatech odešla někam pryč...
"Konečně jsme sami, tahle štětka mi taky už leze na nervy." zabručel Alice, když byla jeho asistentka z dohledu. Chlápek na svým místě...
"Proč ji nevykopneš?" zeptal jsem se.
"Někdo to papírování udělat musí, já na to nervy nemám... Navíc s ní mám nějakej vedlejší úmysl." ďábelsky se zasmál, až při tom zamrazilo v zádech. Ne, nechci vědět, co s tou holkou chce provádět. "Hraješ na kytaru?" zeptal se po chvilce, mezi tím, co jsme vcházeli do jednoho z luxusně vyhlížejících obchodů.
"Když jsem byl mladší, hodně jsem na ni hrál... Pak jsem ji ale roztřískal někomu o hlavu, nebo mi ji sebrali. Už si nepamatuju." odpověděl jsem mu klidně.
"No výborně, tak se ještě mrknem po nějaký kytaře a zesilovači, co ty na to?" vážně, tohle musí bejt sen...
"Moc rád." řekl jsem s úsměvem.

Hodiny jsme chodili v těch nejlepších obchodech, kde měli výhradně kožený nebo latexový věci. Měl jsem najednou tolik oblečení, že všechny ty tašky jsme museli jít dát do auta. Věděl jsem, že tohle všechno si může Alice dovolit, ale přesto mi to přišlo trochu blbý... Skoro ho ani neznám.
"Sakra, kdybych už nebyl tak starej, klidně bych si koupil těch kalhot stovky... ale ani do jedněch se už nenarvu." zakroutil hlavou, když si prohlížel jedny nádherný kožený kalhoty, který byly po bocích a zepředu na šňěrování.
"Kolik ti vlastně je?" odhodlal jsem se zeptat.
"Hodně.." zasmál se. "61 let."
"Wow... ale vypadáš pořád stejně rockově." oba jsme se zasmáli... myslím že nebudu mít problém se s ním o čemkoliv bavit...

Když jsme obešli snad všechny obchody s rockovým a metalovým oblečením, zastavili jsme se v několika obchodech s nábytkem. Nakonec jsme skončili ve starožitnictví, protože tátovi se nelíbilo, že všechen nábytek je tak světlej. Nechal to ale na mě, abych si vybral... A abych řekl pravdu, měl jsem rád tmavý věci, takže proč ne?

K večeru už jsem měl všechen nábytek do svýho pokoje nakoupenej a Alice ho nechal odvést do jeho domu. Kde asi bydlí? Jak to tam vypadá? Určitě to bude jeden z těch mnoha hororvejch domů, podobnej tomu, ve kterým žila Adamsova rodina.
"Co bys řekl na tetovací studio? Kat má určitě ještě otevřeno..."
"Kat Von D?!" skoro jsem to vyjekl.
"Yeah, nejlepší tatérka, kterou znám... dělá i piercingy." v očích se mu zajiskřilo.
"Rád bych jí poznal..." vydechl jsem toužebně. Asi to muselo vypadat, jako by byla mým idolem a já po ní nesnesitelně toužil a miloval ji, protože Alice se rozesmál.
"Brzdi hochu, chodí se Sixxem." poplácal mě po rameni. Začervenal jsem se a zamumlal něco, že to vím... "Koukám že tetování už máš... kdo ti ho dělal?"
"Nevzpomínám si... bylo to před několika měsíci, těsně před tím, než mě převezli do psychárny."
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama