Hinter Dieser Tür

12. září 2009 v 7:34 | Blacklace |  >Jednorázovky<
Čistý bílý papír. Osamoceně leží na zaprášeném stole, ke kterému nikdo neusedl již věky. A ten jediný bílý papír vypráví příběh... příběh jednoho života, který znenadání skončil. Slova, tence napsaná a dokonale synchorizovaná... prahnoucí po lásce. Co vlastně říkají? Je těžké si sednout a nahlas si přečíst ty řádky. Číst mezi nimi a pochopit, proč jsou tak smutné.


Na protější zdi je velký tmavě černý flek a pod ním leží tělo... Ne, není to tělo. Jak dlouho zde nikdo nebyl? Krev na zdi již dávno zčernala, stejně jako pistole ležící opodál je staletími nepoužitá. Svůj úkol ale splnila skvěle. Co se stalo v tomto pokoji? Co donutilo toho člověka si sáhnout na život? Na co myslel v posledních vteřinách svého života? Byla pro něj smrt vysvobozením?

Kdysi mladý, krásný s blonďatými vlasy, obklopen nejlepšími přáteli... Mezi nimi člověk, který po něm tajně toužil. Pod postelí leží jeho deník... Ověnčený pavučinami se špatně čitelným písmem a omšelou vazbou. Postel je perfektně ustlaná, čeká na někoho, kdo se do ní znovu položí a nechá si zdát krásné sny. Jenže nikdo takový nepřijde... Kdesi v rohu pokoje se povaluje malá láhvička s bílým štítkem s popiskem "POISON". Možná kdybychom se vrátili v čase... možná potom bychom odhalili všechno to, co nám zůstává utajeno.

Lidé sem nechodí. Věří v to, že zde straší. Bojí se... ani kněz se neodvážil jít do tohoto domu a posvětit ho. Nenašel se nikdo, kdo by odnesl tělo nebohého člověka a pohřbil ho. Nikdo se s ním nepřišel rozloučit, když zemřel. Tmavě černý, místy ještě stále rudý flek se táhne od prostředku stěny až na podlahu, kde se rozlévá do velkého tratoliště. Kdysi tak zářné a krásně tapety jsou dnes zašlé a odlupují se od zdí. Zkrs velká okna není skoro vidět. Jsou ušmudlaná a plná pavučin. V rohu je na stojanu položená elektrická kytara. Jedna z prvních, které Gibson Les Paul vyrobil. Je zaprášená, jenom místami se ještě stále úchvatně leskne. Všechny struny jsou zrezivělé a některé popraskané.

V nočním stolku se nevině povalují žiletky. Ostří ztupené a nápadně ušpiněné... Obyčejnému člověku z toho běhá mráz po zádech. Kdo zde bydlel? Ve skříni je dokonale složené a vyžehlené oblečení. Není na něm jediné smítko prachu... vše je tak dokonalé, skoro jako kdyby vnitřek skříně byl jakousi bránou do jiné dimenze. Košile a trička jsou pověšené na ramínkách a kalhoty jsou pečlivě složené a uložené v poličkách. V malé knihovničce je sotva pár knížek, ale hned vám dojde, že člověk co zde bydlel, měl jistě dobrý vkus...

Umělci jako Heinrich Heine, Goethe, Thomas Mann... zakázaná literatura, napadne většinu z vás. Ah ano... poezie, tím jistě musel žít. Nejkrásnější básně Heineho jsou v malých rámečcích vystavené po celém pokoji. Některé v německých originálech, jiné v překladech do angličtiny. Doslova to láká prsty přejet po hřebetech těch starých knih a jednu z nich otevřít, ponořit se do skrytých tajů lásky v knize Smrt v Benátkách. Zavřít oči a představit si to...

Pod věšákem, na kterém je pouze kožená bunda se válí staré tenisky. Možná teenager, řeknete si. V malém stojánku na kazety najedete tehdejší významné a moderní umělce. Většina z nich vám možná nebude ani nic říkat... jsou to bývalé a zašlé hvězdy metalu, rocku a hard-rocku. Pod velkým obrazem, na němž je zobrazeno nekončící moře a pár kymácejících se lodiček, se nedbale povaluje pár hraček. Možná vzpomínka na dětská léta?

Plyšovému medvídku chybí jedno oko, ale i tak dostal čestné místo na vrchu celé té hromady, kterou by dnes pravděpodobně většina z vás odnesla na skládku. Tohle místo, jako kdyby chtělo křičet... říct všechno to špatné, co se zde stalo. Vyzradit veškerá tajemství a odlehčit tak těžkou atmosféru tohoto místa. Pouze zdi jsou svědky toho, co se zde před mnoha lety stalo.

Nešťastná láska? Schyzofrenie? Co? Co se zde doopravdy stalo? Tíží vás také nutkání nahlédnout do starého deníku schovaného důmyslně pod postelí? Jaká tajemství skrývá před světem? Pomůže nám snad zjistit, co se zde stalo v ten osudný den?

V psacím stole, na kterém leží list papíru... V šuplíku po pravé straně. Leží tam dopis. Dopis, který nikdy nepadne do správných rukou... Čeká tam již dlouho na člověka, jemuž je určen. Pod ním tiše odpočívá hromádka textů a not, dokonce i několik obrázků se v té kupičce nachází. Všechny tyhle věci vyprávějí jeden příběh... Příběh nešťasté lásky, které chybělo jen málo k jejímu naplnění. Ale život je krutý. Nevybírá si své oblíbence a losery...

Stékají mi slzy po tvářích, když ten dopis otvírám, je na něm moje jméno...
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama