Andělé... část první

7. září 2009 v 13:28 | Blacklace |  Andělé
Chcete slyšet můj příběh? Ano? Dobrá tedy... povím vám ho pěkně od začátku.

Všechno to začalo jednoho ponurého podzimního večera. Slabě poprchávalo a v mém domě na kraji lesa v krbu plápolal přívětivý oheň. Bylo už něco okolo jedenácté hodiny večer, ale já nespal. Nemohl jsem zamhouřit oči... už skoro celý měsíc mě pronásledují noční můry. Vidím věci, které nejsou... mám pocit, že se pomalu stávám obětí své vlastní představivosti, která mi byla kdysi tak moc užitečná. Častokrát jsem k sobě do domu zval senzibila a on snad tisíckrát říkal, že dům je čistý. Nikde žádná špatná energie... Můj dům byl poněkud velký na to že v něm žiju sám. Koupil jsem ho velice levně od nějakého starého pána s upřímnýma očima... Jediné, co mi prozradil bylo, že dům je velice starý a nikdy, opravdu nikdy, nemám v noci chodit do lesa. Hlavně ne tam, kde jsou močály...

Nevěděl jsem, proč na tom tomu pánovi tolik záleží, ale chtěl jsem mu udělat radost, tak jsem mu slíbil, že v noci nebudu nikam chodit. Jen co jsem tomu staříkovi zaplatil, zmizel jako pára nad hrncem. Řekl jsem si, že jsem ráno neměl pít martini, ale měl jsem jen jednu skleničku... Další rána na mě čekala v domě. Na stolku v uvítací hale ležely ty peníze, které jsem před pár minutami podával onomu starému muži... Děsil jsem se toho, jak se tu octly. Kde se tu sakra vzaly? Odpověď na tu otázku nikdy nepřišla, ale mám svou vlastní teorii...


O pár týdnu později jsem se od místního faráře dozvěděl, že pán, který zde žil se jmenoval Steven Preece. Zemřel prý už velmi dávno, mohlo tomu být padesát let, možná víc... Chtěl jsem o tom muži vědět víc a ctihodný otec mi vyhověl. Pozval jsem ho k sobě domů a když jsem mu říkal "Nashledanou, a určitě ke mě přijďte" měl jsem pocit, ledového mrazení... Bylo to opravněné.

Když jsem přišel domů, skoro celá moje pracovna byla rozházená a v demoličním stavu. Nejenom ona... Celý dům vypadal jako po výbuchu bomby. Řekl jsem si, že mě třeba chtěl někdo vykrást, ale ani policie tenkrát nikoho nedopadla a nenašla známky vloupání.

Když mi ten den nevyšla schůzka s pastorem, zašel jsem za ním do kostela... Pečlivě jsem naslouchal každému jeho slovu, vše co mi zdělil mne děsilo a zároveň zajímalo a přitahovalo... Ten den jsem se dozvěděl, že ten pan Steven často v noci chodil do lesa a prý hovořil s anděli. Nevěřil jsem tomu, ale pastor mi pověděl, že jednou nějaký sedlák spatřil Stevna jak klečí u černých křídel a bezvládného těla... Nikdy se to nevysvětlilo.

Bál jsem se... den ode dne víc a víc.

Myslel jsem si, že ten pastor si dělá legraci, nebo to je místní povídačka, ale to jsem se šeredně spletl. Jednou v noci jsem začal mít podivné sny a temné pěšince stáčející se do jakési třpytivé mlhy... Všude byly přízraky a temná síla. Provázelo mě to snad půl roku a já se rozhodl se odstěhovat. Den před mým plánovaným odjezdem jsem měl sen. Byl však jiný než ty, které mě trýznily doposud...

Spatřil jsem skutečného anděla...

V tom snu se na zemi krčilo malé tělo. Takřka bezvládné a vysílené. Ušmudlaná křídla spíš jen připomínala než dokazovala jeho původ. Plakal, byl zlomený... Neviděl jsem mu do tváře, avšak mě překvapila jedna věc. Na jeho těle byly různé obrázky, tetování. Copak tohle může mít anděl? Cítil jsem v tom snu teplo a zároveň chlad... zoufalství bylo všude okolo mě. Když jsem se z toho snu probudil, rozhodl jsem se definitivně.... Zůstanu tady a přijdu téhle věci na kloub.

Ještě onoho dne jsem celý nedočkavý čekal na večer... až se setmí. Venku slabě pršelo a všude se povalovalo barevné listí. Podzim už přicházel a s ním i chlad. S baterkou v ruce jsem se vydal do lesa... bál jsem se, protože tma není můj přítel. Šel jsem pomalu a zhruba po dvoustech metrech jsem zaslechl slaboučkou melodii... zpěv nějaké ženy. Zatřepal jsem hlavou a odhodlaně jsem se vydal dál. Třásly se mi ruce a cloumal se mnou strach, i tak jsem ale šel dál. Najednou jsem začal rozpoznávat okolí, ve kterém jsem se ocitl... Vždyť o tomhle místu se mi zdálo!

Jakoby z dálky ke mě doléhaly kroky... rychle jsem uhl z cestičky, ačkoliv všude byly močály. K mému štěstí jsem do žádného nespadl. Za nedlouho jsem spatřil postvy. Šli v tichosti a pomalu. Na sobě černé hábity a smutek, jako by je doprovázel na každém kroku. Kus za nimi se vláčela jiná postava... strhaná a špinavá. V prostřed cesty upadala a už se nezvedla. Hrklo to ve mě a já čekal, jestli si ho ti před ním všimnou... Neměl si ho ale kdo všimnout, protože ony postavy zmizely v třpytivé mlze. Vyčkával jsem, co se stane, ovšem nedělo se nic... Ta postava jakoby už byla bez života... umírala. Viděsil jsem se a přispěchal k ní.

Následující série obrázků mě doslova omráčila...

Uzoučká pěšinka uprostřed močálů,
ukryta v mlze, se plazila do noci.
Po ni šly postavy mlčky a pomalu.
Nikdo jim nemůže, nemůže pomoci.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama