Andělé... část druhá

7. září 2009 v 13:29 | Blacklace |  Andělé
Obrátil jsem tu postavu na záda a srdce se mi doslova zastavilo. Maličký, skoro dětský obličej plný šrámů, krve a špíny... dvě krásné hluboké oči se na mě dívali, jako bych byl přízrak. Všude byla tma a ticho. Nevěděl jsem co říct, jak se chovat. On... je to anděl? Kdo byly ty postavy co kráčeli před ním? Chvěly se mu řasy a jeho víčka pomalu klesala. Nemůžu nechat někoho jen tak umřít! "Hey, no tak... nesmíš spát... umřeš" říkal jsem zoufale první slova, která mi přišla na mysl.

Obklopovala nás tma a jenom měsíc jasně zářil... Najednou se začalo z nebe něco snášet. Třpytilo se to a bylo to droboučké jako třpytky. Vzhlédl jsem k nebi, ale nic nespatřil... Pohlédl jsem znovu na toho kluka. Oči měl otevřené a jakoby s nadějí ke mě vzhlížel. "Pomůžu ti..."

Zašeptal jsem a opatrně ho vzal do své náruče. Plakal... ale nevzlykal, jen se mu vozily slzy po tvářích. "Bolí tě něco?" zeptal jsem se starostlivě a on zavrtěl hlavou že ne. Jeho ruce se propletly za mým krkem. Pevně se mě držel, aby náhodou nespadl, ale já bych ho nenechal upadnout. Jeho drobné tělo se chvělo zimou.


Opatrně jsem ho položil na zem a sundal si svojí bundu. Byla sice zima, ale jemu musela být větší. Měl jen tričko s krátkým rukávem. V duchu jsem si nadával, že jsem mu tu bundu nedal dřív... teploměr nemohl ukozovat víc než pět stupňů nad nulou. Pomohl jsem mu obléct si mou bundu a zapnul mu ji až ke krku. S vděkem mi pohlédl do očí a já uviděl něco, co jsem možná vidět nikdy neměl. Jeho oči... tak dokonalé a tmavé se vpíjely do těch mých. Nic jsem neslyšel a nic jsem nevnímal. Jen jeho oči, které se leskly jako dvě studánky s křišťálovou vodou.

Mohl jsem se nad ním sklánět snad deset minut. Čas jakoby se zastavil. Moje tělo stuhlo, ale ne na moc dlouho. Uslyšel jsem neidentifikovatelné zvuky a radši toho kluka vzal znovu do náruče. Opatrně jsem ho uchopil pro případ, že by měl něco zlomeného. Když se zvuky začaly přibližovat, neváhal jsem a dal se do běhu. Myslel jsem že to bude můj konec, ale nebyl... Dostal jsem se spolu s tím klukem pryč z lesa a nejdnou to všechno utichlo. Připadal jsem si jako v trileru Vesnice. Snad ani nemusím říkat, že jsem se pěkně bál. Oddechl jsem si a pomalým krokem se vydal ke svému domu. Odemkl jsem a vynesl toho kluka po schodech do mé ložnice. S největší opatrnosti jsem ho položil do peřin, protože jsem se bál, abych mu neublížil. V tom snu měl křídla, ale teď je neměl, jen pár umazaných peříček přilnulo k jeho tričku.

Sedl jsem si vedle něho a on mě ustrašenýma očima sledoval. "Neboj se, neublížím ti..." Moc ho to ale neuklidnilo a pořád vypadal vystrašeně. Nikdy nezapomenu pohled do jeho očí. Plné strachu a tak tmavé, velké... Sedl jsem si k němu na postel a on se o kousek posunul. "Opravdu ti nic neudělám... chci ti pomoct, ošetřit ti rány. Okay?" pomalu jsem na něj mluvil a díval se mu přitom do očí. Nejistě přikývnul a já došel pro lékárničku. Pořád tam ležel a zkoumavě si prohlížel mou ložnici. Mluvil sem na něj celou dobu, kterou jsem mu ošetřoval různá poranění na těle. Zlomeného nic nemněl, aspoň doufám. Řekl jsem mu, že by měl jít do nemocnice, ale on se vyděsil ještě víc. Když jsem ho uklidnil, napadlo mě, že za celou tu dobu nepromluvil.

"Jak se jmenuješ?" zeptal jsem se a nespouštěl pohled z jeho očí. Nadechoval se, že něco řekne, ale pěknou chvíli trvalo, než jeho ústa vypustila jedinou hlásku. "Frank." zašeptal a já měl pocit že omdlím. Jeho hlas zněl lépe než Iron Maiden... mnohem lépe než rajská hudba. Chvilku jsem se zasnil a filozofoval o jeho hlasu, očích a celkovém vzhledu. Až potom mě napadlo se ho zeptat, jestli nemá hlad. "Chceš něco k jídlu?" Chvilku váhal, ale nakonec přikývnul.

Měl jsem ze všeho divný pocit. Když jsem byl v kuchyni jeho pohled jakoby mě doprovázel na každém kroku. Řekl jsem si že už začínám být paranoidní a raději tomu klukovi udělal něco k jídlu. Nakonec jsem se rozhodl pro mléko a sušenky. Nevěděl jsem, co má rád. Ani jsem se nezeptal. Potichu jsem šel do ložnice a uslyšel tichounký šepot... Nakoukl jsem skrz přivřené dveře a uviděl Franka jak nepřítomně hledí před sebe a cosi šeptá. Těm slovům jsem rozumněl víc než dost. Modlil se k bohu aby mu dal sílu přežít, aby ho vzal spátky za svého. Když skončil, vešel jsem do pokoje. "Uhm... já nevím co máš rád, snad ti to bude chutnat..." řekl jsem tiše.

Vzhlédl ke mě a děkoval pohledem... "Díky Gerarde" zašeptal a mě došla jedna podstatná věc... Nezná moje jméno. Polekaně jsem se na něj díval a na jeho tváři se usídlil tajemný úsměv. Položil jsem mu tác i s mlékem a sušenkami na klín a pomohl mu se posadit. Byl hodně potlučený, ale už nevypadal tak strašně jako před tím.

Kráčeli cestou do temnot v hlubinách.
Ta kdysi zářila, jak brána do ráje.
Na ztichlou krajinu dopadal hvězdný
prach.
Tma všechno pohltí soucitu nemaje.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama